„Ššš, to jsem já,“ otočil mě k sobě.
„Co tu ksakru chceš?!!“ vyjela jsem a žduchla do něj.
„Stella mě pozvala dovnitř, když jsem řekl, že jsem tvůj starý známý.“
„Je v pořádku?“ vytřeštila jsem na něj oči.
„V naprostém, nemusíš se bát,“ odmlčel se, „Vyprávěl jsem jí o našem dětství. Nejspíš si s ní moc nemluvíš, viď?“
„Do toho ti nic není!“ odešla jsem k oknu, „Co tu chcete? A teď vážně!“
„Přijeli jsme sem náhodou, ale tvůj pach… Bylo to tak silné… Nemohl jsem tomu uvěřit… Táhlo mě to do školy a nakonec jsme skončili na hloupé akci,“ zakroutil nechápavě hlavou.
„Jak dlouho toho… Damiena znáte?“ spalovala jsem ho pohledem. Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit, nebo ne.
„Už nějaké to století,“ zasmál se, „Někdy je s ním těžké pořízení, je hodně tvrdohlavý, mnohem starší než my… Vittorie, neměla by sis s ním zahrávat…“
„Lovil na mém území! Ani já tu nelovím, abych se neprozradila! Navíc po sobě neuklízí stopy! Je to dostatečný důvod, abych ho zničila?!“ odsekla jsem.
„Má síly, o kterých se nám může jen zdát!“
„To mi je jedno!“ zlobila jsem se.
„Vittorie, dej mu ještě šanci. Přiznávám, tohle nebyla nejvhodnější šance na seznámení a on rozhodně nečekal, že ho při tom někdo uvidí a už vůbec ne někdo, jako ty,“ odmlčel se, „Představ si, že by ses někam nastěhovala ty, hladová, všude plno lidí…“
Neposlouchala jsem ho. Připomnělo mi to můj příchod sem. První večer to dopadlo přesně tak, jak to Cristiano popisoval, jenže mě nikdo nezastavil. Nebyl tu nikdo, kdo by mě varoval.
„Jak dlouho tu zůstanete?“ přerušila jsem ho.
„Vrátili jsme se k tobě,“ usmál se.
„Blbost!“ vyštěkla jsem podrážděně, „Jak dlouho?!“
„Tak dlouho, dokud to lidem nebude připadat zvláštní,“ odpověděl vážně, „právě jsme si našli nový domov.“
„Špatná odpověď,“ v mžiku jsem byla u něj, chytla jsem ho pod krkem.
Nebyl dost silný, aby mi odporoval. Zvířecí krev nedává tolik síly, jako krev lidská.
„Vit, znám tě, nic mi neuděláš,“ řekl znuděně.
„Jsi si až moc jistý! Změnila jsem se,“ zatnula jsem prsty do jeho krku ještě víc.
„Chceš nám snad dát termín? Protože teď už odjet nemůžeme. Seznámil jsem se s lidmi odtud, řekli, že v pondělí se sestrou nastoupíme do školy.“
„Je mi jedno, co jsi jim řekl! Nezajímá mě to! Ptám se, jak dlouho tu budete?!“ teď už se moje vnitřní zloba promítla i navenek.
„Ale jdi, mě nevyděsíš…“
„Cristiano!!!“ mrštila jsem s ním na postel, abych neudělala moc hluku.
„Proč nejsi ani trochu ráda, že nás vidíš? Že jsme se potkali?“ masíroval si krk.
„Protože jste sem přivedli někoho, kdo se živí jako já!“
„To není pravda! Nebylas ráda už ve chvíli, kdy jsi mě viděla.“
„Jestli si myslíš, že se vrátí doba, kdy jsme byli spolu, tak se mýlíš!“ varovala jsem ho předem.
„Kvůli čemu? Kvůli tomu lidskýmu klukovi, co ti dává krev?“ uchechtl se.
„Ano, vůli němu! Mám ho ráda! Opravdu ráda.“
„A proč ho nepřeměníš? Mohli by jste být navždy spolu,“ díval se mi přímo do očí.
„Nikdy bych to neudělala.“
„Ne? A co kdybych to udělal za tebe?“ vyjelo mu obočí nahoru.
„Opovaž se! I když jsi můj přítel,stále jsi slabší a víš, že bych to nenechala jen tak!“ přivřela jsem oči vzteky.
„Už půjdu, uvidíme se v pondělí ve škole,“ mrkl na mě a oknem zmizel do tmy.
Nemohla jsem tomu uvěřit! Nikdy by mě nenapadlo, že mě někdy najdou!
Stefanie G.
Žádné komentáře:
Okomentovat