Miriam odešla ve čtyři. Máma ji u nás zdržela necelou hodinu. Ale to, co mi řekla, mě dohnalo k tomu bláznovství, kterého jsem pak litovala.
Ani jsem nevěděla, jak jsem vytočila jeho číslo, ale bylo pozdě na zavěšení.
„Haló?“ Ozvalo se na druhém konci. Jeho překrásný hlubší, sametový, příjemný, přátelský a nervózní hlas mě zaskočil natolik, že jsem chvíli mlčela. „Haló?“ Ozvalo se znovu.
„Ahoj, tady B. Neznáš mě a já v podstatě neznám tebe. Jen jsem ti chtěla říct, že vím, že si nervózní a pochybuješ o výběru písní na tenhle večer. Ale můžu tě ujistit, že vím, že na to máš. Jednoduše vím, že se dostaneš až do finále, jen v to musíš věřit i ty…“ Vypadlo ze mě nervózně.
„Kdo volá?“ Jeho hlas byl zaskočený a nedůvěřivý, „Jestli je to zase nějaký otravný novinář, nebo nějaká bláznivá fanynka…“
„Ne, ne, ne…“ Skočila jsem mu do řeči, „Ani jedno. Prostě tě chci dostat do finále. Protože vím, že na to máš! Rose umí jen gospelový písničky. William hraje na tančení a Eve má nepříjemný vysoký hlas. Dnes na to máš… A i příště… Jen mi věř,“ položila jsem to.
Ruce se mi třásly a srdíčko mi bušilo jako o život. Nemohla jsem dýchat.
Já s ním mluvila! Já s ním vážně mluvila! A on to nepoložil!
Stefanie G.
Žádné komentáře:
Okomentovat