Blair, Kapitola 6: Zamilovaná, strana 41:
„Kde jsi? A kde se to v tobě vzalo? Sethe! Co blázníš! Nic jsi neodflákl! Michaela jsi mi zpíval včera, bylo to dokonalý! A to nemluvím o té Madonně! Tak co se děje?“
Kontrolovala jsem, aby kolem mě nikdo nestál.
„Na záchodech. S nutkavým pocitem na zvracení. Nevím, kde se to zase vzalo, ale je to zpět. Mrzí mě, že jsi první, komu volám. Vždy to byla máma nebo teta, ale… Nějak se to…“
„To je v pohodě…“ Uklidňovala jsem ho, „Zhluboka dýchej, ano? A poslouchej mě u toho. Vzpomínáš, co jsem ti říkala poprvé, když jsem ti volala?“
„Říkala jsi toho hodně,“ zaslechla jsem v jeho hlase úsměv, „Myslíš něco konkrétního?“
„Říkala jsem, že vím, že na to máš. A vím, že se dostaneš do finále, jen tomu musíš věřit i ty. Říkala jsem, že Rose umí jen gospelový písničky. A to Madonna ani Michael nemají. A Eve má ječák…“
„Jo, vzpomínám…“ Zašeptal.
„Tak proč se toho nedržíš?“
„Protože je moje podvědomí naprosto nemožný.“
„Jsi blázínek, víš to?“ Posadila jsem se na lavičku, která byla vedle mě.
„A ty jsi dokonalá…“
„Ne, nejsem…“ Zakroutila jsem hlavou.
„Jsi… Připadám si teď jako slaboch. Neměl jsem ti v tom stavu volat, jenže mě v tu chvíli nikdo jiný nenapadl.“
„Jsem ráda, že jsem tě napadla jako první já…“ Pousmála jsem se, „Sethe, uvědom si, že ty jsi jedinečný, máš hromadu fanoušků a ti tě podrží. A navíc je nesmyslný, že bys něco odflákl! Možná jen, když jsi volal se mnou…“ Došlo mi to.
„Ne, ne, ne, na to ani nemysli! To není kvůli tomu, že bych s tebou volal. Jde o to, že Michaela jsem hrál všeho všudy tak třikrát. Protože mi přišlo, že to znám.“
„Neměl bys mi volat… Příště…“ To, co jsem řekla, bolelo, ale myslela jsem to vážně.
„B., nech toho. Nemůžu tě neslyšet. Jednou jsi v mém životě a taky tam zůstaneš, jasný?“
Jako by ho pochyby o sobě přešly. Začal se bát, že ho opustím.
„Ale to by ti jen prospělo.“
„Neprospělo! A přestaň nad tím uvažovat! Stejně bych ti pořád volal, dokud bys to nezvedla.“
„A co kdybych ti to ani tak nezvedala?“
„B., prosím…“ Slyšela jsem, jak do něčeho praštil.
„Soustřeď se jen na tu hudbu, ano? Ne na mě…“
„Nebudu se soustředit jen na hudbu!“ Byl naštvaný.
„Co když si to přeji?“ Zadržovala jsem slzy.
„Nezajímá mě to!“
„Dnes to odzpíváš skvěle. Věřím ti! Jako bys zpíval pro mě, ano?“ Snažila jsem se, aby mi hlas zněl normálně. I když se mi chtělo plakat.
„Ne, aby tě napadlo položit mi to, B.!“ Varoval mě.
„Budu se dívat…“ Ujistila jsem ho.
„Ne! B.! Nedělej to! Nedělej mi to!“ Slyšela jsem, jak křičí.
Položila jsem to a hned na to se rozplakala. Vyčítala jsem si, že jsem mu kdy volala. Neměla jsem to dělat. A navíc jsem nechtěla, aby to došlo tak daleko. Už bylo pozdě. Byla jsem zamilovaná. Zamilovaná do člověka, který byl nedosažitelný. Neskutečně milý a úplně jiný, než jsem čekala. Neměla jsem mu to tenkrát brát. Mělo to pro mě skončit tím prvním telefonátem. Zkazila jsem ho. Teď pro něj byl důležitější telefon a můj hlas, než hudba.
Stefanie G.
Žádné komentáře:
Okomentovat