Alex Flinn - Dýchání pod vodou

Hluboký nádech a "PÁNI!" - přesně takové pocity ve mně Dýchání pod vodou vzbudilo hned po přečtení. Ještě teď se nemůžu pořádně vzpamatovat z toho konce. Je to jedna z knih, kterou jsem objevila náhodou a hned ji připsala na seznam Ježíškovi, který mi vyhověl. Po delší době, kdy mi čas na čtení krátily seminárky, jsem ji dočetla. Vlastně jsem si ji vychutnávala, když jsem ji četla postupně a ne vkuse. 

Dýchání pod vodou je dílem autorky Alex Flinn a u nás ho vydalo nakladatelství Moba roku 2013. Má 213 stran a za překlad vděčíme M. Chloubovi.

Zdálo se, že má všechno, že je jedním z vyvolených.

Nick studuje vysokou školu, je inteligentní, oblíbený, bohatý. Lidé si myslí, jak snadný má život. Až na jednu věc. Nick nikdy nikomu neřekl o otcově násilnické povaze. Když se Nick setká s Caitlin, myslí si, že se všechny jeho problémy vyřeší. Caitlin má všechno, co Nick kdy chtěl - je krásná, talentovaná a miluje ho. Najednou se všechno změní. Nick se musí smířit s tím, že mu jeho otec dal víc než jen zelené oči a peníze. V trýznivé cestě sebeobjevování se Nick dozví pravdu o sobě samém – věta „jaký otec, takový syn“ v sobě může skrývat i cosi děsivého.

Alex Flinn se narodila v Glen Cove ve státě New York a vyrostla v Syosset a v Miami na Floridě. Když jí bylo pět, přemýšlela, že by chtěla být spisovatelkou a snažila se veškerým úsilím přispívat do časopisů. Ve dvanácti se odstěhovala do Palmetto Bay na Floridě (předměstí Miami), kde stále žije. V novém městě měla problém najít si na nové škole kamarády. Později však řekla, že je to zkušenost, která ji hodně inspirovala k psaní, zejména u knihy Breaking Point.Vystudovala Miami-Palmetto High School a studovala v oboru divadelního umění program s názvem PAVAC (Performing A Visual Arts Center), který inspiroval některé její knihy (Diva). Vystudovala operu na University of Miami, pak šla na právnickou školu v Nova South Eastern University, a nakonec šla na právní praxi na 10 let. Po praxi odchází a věnuje se, na plný úvazek k psaní. Je vdaná za Eugene Flinna a má dvě dcery.

Linie děje

Už když jsem knihu viděla poprvé na internetu, říkala jsem si, že ji musím mít. I přes tu příšernou obálku. V příběhu bylo "to něco", co jsem si chtěla přečíst už delší dobu a to byl právě ten obyčejný příběh z života. Něco, co je reálné a může se to stát komukoliv z nás. Žádné slaďárny, nereálné zamilování se hned na první okamžik, upíři a jiné příšery, žádná katastrofická představa o dystopické budoucnosti. Šlo jen o příběh kluka, co se snaží ovládnout svůj vztek a to, jak moc se podobá otci. Linie je tedy jednoduchá. Poznáváme Nicka jeho očima a on nám svěřuje svůj příběh. Ať už svým současným prožitkem nebo zápisy v deníku, který mu nakázala psát soudkyně, když ho poslala do skupina na zvládání vzteku. 

Postavy

Hlavním hrdinou je Nick, který celý příběh vypráví. Je až po uši zamilovaný do Caitlin, která trpí všechny jeho nálady. Tom je pro něj jako bratr a Svatouška O'Connora prostě jen trpí. Dále je tu Liana nebo Payton, dívky, které patří právě do té elitní vrstvy nebo Elsa, kterou Nick nemůže ani vystát. Pak je tu Nickův otec, který má sám problémy se zvládáním vzteku. A v neposlední řadě skupinka na zvládání vzteku v čele s instruktorem Mariem a členy, jako jsou například Leo, Ray, Drobeček nebo Kelly.

Můj názor na knihu

U této knihy jsem věděla, že se mi bude líbit, ale přece jen jsem doufala, že mě nezklame. A to splnila. Neočekávala jsem od ní ani víc, ani méně. Když jsem se do příběhu začetla, byla jsem překvapená, jak je příběh psaný. Alex si dala záležet, aby zachytila Nickovu současnost i minulost a využila tak deníku, který si Nick musí povinně psát. Proto mě ze začátku překvapilo, kolik stran je psaných jakoby ručně. Těžko se na to písmo zvyká. Obzvlášť, když jsou ho 3 nebo 4 strany. I přesto je to ale příjemné zpestření, které do příběhu pasuje. 
Ze začátku jsem se s Nikem snažila soucítit, snažila jsem se do něj vžít, ale jakmile přišly chvíle, kdy byl ke Caitlin hrubý, nešlo to. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ho mám zařadit do skupiny "good guy" nebo "bad guy", ale nejspíš bych ho nezařadila ani do jedné. Jistě, má mnoho špatných vlastností - je arogantní, hrubý, majetnický, žárlivý a... - ale na druhou stranu nepoznal nikdy pořádné domácí zázemí. Ne, že bych ho obhajovala. Nejspíš je trošku víc nakloněný k horší straně, ale i přes to všechno ho občas litujete. 

Chvíle, kdy je Nick v Mariově skupině jsou velmi zajímavé. Poznání jednotlivých postav a jejich prohřešků, za které jsou nuceni na takové hodiny chodit, mi otevřely oči a poznala jsem zase mnoho nových věcí. Ale jsou tu i chvíle, kdy jen zůstáváte zírat na Nickovo chování, na to, jak se dokáže před očima změnit. To, jak lže sám sobě je prostě k zbláznění. 
To, jak je příběh emočně silný a jaké má výkyvy, kdy se zdá, že je vše v pohodě a pak přijde zvrat, to je na něm to úžasné. Stejně tak, jako jeho nečekaný a překvapivý konec. 
Jednoduše řečeno: pokud očekáváte milostný příběh, zklamete se. Dýchání pod vodou je silný, občas emočně vyčerpávající, ale výjimečný příběh násilnické postavy, která se s tímto problémem snaží něco udělat. I přesto si v něm ale člověk najde to svoje. To, co dělá příběh příběhem a knihu tou knihou, která patří do vaší knihovničky. Neříkám, že si příběh zamilujete, ale že se z něj poučíte nebo vám jen otevře oči. A to je v tomto hektickém a napjatém světě to, co lidé občas potřebují. 

Knižní trailer

Úryvky

Sem já přece nepatřím.

Představte si tohle: sedm chlápků v kruhu, modlitební shromáždění, nebo něco na ten způsob, v místnosti s výhledem na koleje předměstské dráhy. Stěny pokryté příšerným moderním uměním, které připomíná hororové filmy starého Johna Carpentera, co se promítají v televizi pozdě v noci. Obecenstvo je vyděšené. Je tady všechno, od chlápka s piercingem na tváři až po vychrtlého účetního, který vypadá, jako kdyby zabloudil cestou na schůzi Rotary Clubu. Dvě věci máme společné. Za prvé jsme všichni znechucení tím, že musíme navštěvovat přednášky o domácím násilí, a za druhé (myslím, že to můžu říct na plnou hubu) sledujeme chlápka, co sedí naproti mně, střídavě se dívá na zem a do stropu, ohryzává si nehty až do živého a pohupuje se dopředu dozadu. Snažím se na něj necivět. Nikdy nevíte, s jakou zbraní může takovej psychouš vyrukovat. Ale je to jako havárka auta nebo holka s ohromným poprsím. Prostě nemůžete necivět. - Nick (str. 19)

-

"Nicku, vy žijete doma. Jak je to s vaší rodinou?"

Trhl jsem sebou. Cítím, jak se mi kůže na čele napíná. "Všechno v pořádku, řekl bych."

"Popište to."

"Snažím se."

"Snažte se víc. Řekněte mi něco o svém otci."

"Je to můj vzor," říkám a snažím se polknout. "Chlap, co se vypracoval sám a ztělesňuje velký americký sen." Cituju jeden z tátových proslovů. Další část bude o tom, jak v šestnácti letech přišel z Řecka a učil se angličtinu čtením Miami Heraldu. 

"Čím se zabývá?"

"Je investiční bankéř. To jsou ti žraloci - chlapíci, co kupujou krachující firmy a potom je prodávají."

"Působivé. Jistě musí těžce pracovat." Mario přistupuje ke mně. "Bývá někdy rozmrzelý?"

"Je v poho," uhýbám. "Skvěle spolu vycházíme."

"A co když se rozzlobí? Každý se někdy rozzlobí. Co potom?"

"Nic zvláštního. Někdy křičí. Nedělají to snad všichni?" 

Ostatní v kroužku přikyvují, až na Lea, který se dívá oknem ven. Vědí, že lžu? - Nick a Mario (str. 76-77)

-

Leo na mě vrhá pohled, jako kdyby právě načapal překupníka pašujícího kokain. Asi jsem v jeho očích prošel, protože říká: "Víš, jak to dělám s Hectorem?" Když vrtím hlavou, přistupuje ke skříni a vytahuje bílou roletu. Uvnitř jsou baseballové tretry a řady pověšených trenýrek. A trezor. Leo si kleká a otáčí knoflíkem. Roletka vyjíždí vzhůru. Leo sahá dovnitř.

Vytahuje pistoli. 

Míří s ní na mě. Je malá a šedivá. Podle opatrnosti, s jakou s ní Leo manipuluje, soudím, že je nabitá. Na chvíli zaváhám a potom její hladkou kovovou hlaveň beru do dlaně. Zbytek vypadá dost opotřebovaně. I když pistole váží sotva víc než Caitlinina ruka, pod její vahou mi klesá paže. 

"Je opravdová?" ptám se hloupě.

Leo zvedá obočí. "Co myslíš?"

Komentátor v televizi křičí, ale připadá mi to jako šepot. Nadhazovači se k sobě blíží a každý úder pálkou zní jako výstřel.

"Už jsi ji... použil?"

"Ne, ale když budu muset, tak to udělám." Leo si bere pistoli zpět. "Ale asi nebudu muset. Hector ví, že ji mám, a ví, že je nabitá a připravená k použití. A kdyby někomu z nás ublížil..." Leo zvedá zbraň jako někdo, kdo to s takovou věcí umí, a míří na stěnu. "Prásk."

Vrací ji do trezorku a pokračuje ve sledování zápasu. Ale o pár minut později dodá: "Kdykoliv ti ji můžu půjčit." - Leo a Nick (str.137 - 138)

Hodnocení:

4,5 hvězdičky z pěti

Pokud se vám recenze líbila a rádi byste si tuto knihu pořídili domů, můžete si ji objednat přímo na stránkách nakladatelství ZDE. :) 

Přeji hezké počtení!

Stefanie G.