Osudový zvrat - Stefanie G. - Prolog

Prolog

H

14. 9. Dark Forest, Virginie

Elody

Občas nezbývá nic jiného, než se k určité věci postavit čelem. I když se vám ani trochu nelíbí. Já to tak udělala. Nejen kvůli sobě, ale také kvůli Emmettovi, protože to, co se mezi námi za posledních pár týdnů událo, změnilo úplně všechno. Změnilo to mě. Uvědomila jsem si, že můžu být šťastná jen s ním, a že nemá cenu si nalhávat, že by ke mně byl on někdy lepší.  Nikdy nebude.

Měla jsem to vědět už dávno.

A tak jsem tu. Stojím před jeho domem. Zvoním. A čekám.

Dveře jsou trochu oprýskané, jak jsem si je pamatovala z dřívějška. Na zvonku po pravé straně dveří jde vidět, že už má taky nejlepší léta za sebou.

Květiny v oknech a v záhonkách pod nimi mě svým způsobem uklidňují a já se zhluboka nadechnu.

V tu chvíli se otevřou dveře a v nich stojí on se zvídavým a nechápavým pohledem. Zmocní se mě panika. Nervozita.

Ale ne taková ta příjemná, kdy vás vlastně zahřeje na srdíčku, že se zase vidíte s někým, koho máte rádi. Taková ne. Tahle naznačovala strach z toho, co se mu právě chystám říct.

Zpocené dlaně jsem si otřela do riflí a zhluboka se nadechla.

„Elody?“ oslovil mě překvapeně, „Co ty tady? Myslel jsem, že jsme se domlouvali, že se uvidíme až zítra, než odletím pryč,“ opřel se ramenem o rám dveří a ruce si založil na hrudi.

Měl na sobě barevné tílko, nízko posazené volnější kalhoty, na hlavě kšiltovku a na krku mu visel řetízek ode mě, který jsem mu dala k našemu prvnímu výročí.

Věděla jsem, že když je doma, nedbá na módu, ale na pohodlí. I tak mu to vždy slušelo.

„Ehm,“ odkašlala jsem si a sklopila zrak tak, jak to u něj dělám poslední dobou vždy, „Musím s tebou mluvit,“ zamumlala jsem.

„Fajn,“ pokrčil rameny, „Pojď dál,“ poodstoupil ode dveří, abych mohla projít, „je tu chaos, zrovna balím.“

„To nevadí,“ stále jsem neměla odvahu se na něj podívat.

Vešla jsem do domu a zaplavila mě vlna vzpomínek.

To, jak mě kdysi honil v hale, když jeho máma nebyla doma, jak jsme se strašně smáli, a jak mě dohonil a zlechtal. To, jak mi dal první pusu, když jsme měli druhou tajnou schůzku a měli jsme se dívat na film. Anebo to, jak jsme tu slavili každé naše výročí.

Jak jsme tehdy byli jiní. Zamilovaní.

Nebo jsem si to aspoň myslela.

Prošli jsme až do kuchyně, kde mi naznačil, že se mám posadit, ale já zůstala stát.

„Neposadíš se?“ ptal se cestou k lednici.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Chceš něco na pití?“ bral si chlazenou colu v plechovce.

„Ani ne, děkuju,“ objala jsem se nervózněji než předtím a rozhlídla se kolem sebe.

Jejich kuchyň na mě vždy působila útulně a klidně. Ale ne dnes.

Nakrabatil čelo a upřeně se na mě zadíval.

„Děje se něco?“ zkřivil se mu obličej do otráveného výrazu, „O čem chceš mluvit?“

„Víš…“ přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a podívala se na něj, „Pamatuješ si Emmetta? Toho kluka, co…“ začala jsem opatrně, ale on se začal chechtat.

„No jo! Toho Poseru ze školky! Jistě!“ nepřestával se smát.

Zamračila jsem se.

Nesnášela jsem, když se mu někdo posmíval za to, co se stalo tak dávno, i když jsem to ještě před rokem dělala taky.

„Tak promiň, nevěděl jsem, že tě to tak žere,“ přestal se smát a upil z plechovky, „Tak co s ním je?“

„Vídám se s ním…“ vypadlo ze mě tak rychle, než jsem si stačila něco promyslet. Než jsem si stačila vzpomenout na tu nacvičenou řeč, kterou jsem si cestou sem dokola přeříkávala.

On se zarazil. Chvíli přemýšlel a pak mu vyjel jeden koutek ironicky nahoru.

„Jak jako vídáš?“ odložil colu stranou a udělal jeden krok blíž ke mně.

Nevěřil mi. Jistěže nevěřil. Jak by taky mohl. Nikdo by mi nevěřil. Až na Skylar, moji nejlepší kamarádku.

Přemýšlela jsem, jestli mám ucouvnout, ale nakonec jsem zůstala stát na místě, jen jsem zase uhnula pohledem.

„Jak jako vídáš, Elody?“ zvedl na mě hlas a už stál těsně přede mnou.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Mám ho ráda,“ napřímila jsem se, abych mu naznačila, že se nebojím jeho hněvu. Měla jsem Emmetta ráda, víc než jen to. Milovala jsem ho a nestyděla jsem se za to. I když patřil mezi ty kluky ve škole, kterým se holky jako já vyhýbají.

„Máš ho… Cože?!“ vyjel mu hlas o několik tónů nahoru.

„Mám ho ráda,“ odpověděla jsem víc sebejistě, „Tak, jak to mezi námi poslední dobou je… Nezlob se, ale… Neplánovala jsem to… Prostě…“

„Děláš si ze mě srandu?“ odstoupil ode mě a na jeho tváři byl pořád jakýsi zvláštní úsměv.

„Promiň…“ zašeptala jsem.

„To chceš říct, že já ti celou dobu věřil a ty ses tady pelešila s tím…“ nenacházel vhodnou nadávku.

„Ne! Tak to není!“ vytřeštila jsem na něj oči, „S nikým jsem se…“

Pořádně mi nedocházela jeho slova, ale jeho obvinění bylo kruté. Jak ho něco takového mohlo napadnout? To já byla ta, která mu byla věrná celou dobu. I když byl zrovna s klukama pryč. A i když jsem věděla, že se tahá i s jinými.

„Jsi jen ubohá lhářka, Elody! Ne o moc lepší, než je tvůj bratr! Myslíš jen na sebe! A já ti celou dobu věřil!“ skočil mi do řeči a už skoro křičel.

„Tak to není! Vyslechni mě,“ naléhala jsem na něj.

Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat. Nepochopil by to. Ale i tak jsem měla pocit, že mu aspoň tohle dlužím.

„Jak není?!“ obořil se na mě rozčíleně, „Jistěže je, jinak by sis takový kecy nevymýšlela!“ otočil se ke mně zády a uchechtl se, „Sykes… Zrovna takovej…“

„Prosím, nech mě, abych…“ natáhla jsem se po jeho rameni, abych ho zastavila. Aby mě vyslechl.

„Nech mě být!“ ohnal se po mně zprudka, až jsem se vylekala.

Ale pak už jsem jen padala…

A padala…

Dokud mojí hlavou neprojela palčivá bolest…

A pak přišla tma.

©StefanieG.

H

Četli byste dál? :)

Zaujal vás můj prolog k Osudovému zvratu? Četli byste dál? Chtěli byste vědět, co bylo předtím? A co se odehrávalo potom? Pište vaše postřehy a názory, ráda si je přečtu!

Stefanie G.