Není nad ten pocit, když najdete další knihu, která vás zaujme, a kterou byste rádi viděli ve vaší knihovničce :)
AUTORKA: Tamara Ireland Stoneová
ŽÁNR: Sci-fi, fantasy, YA
NAKLADATEL: Knižní klub
POČET STRAN: 304
VAZBA: vázaná
CENA: 259 Kč
Anotace na Bux.cz:
Středoškoláci Anna a Bennett se správně nikdy neměli potkat. Ona žije v roce 1995 v malém městečku poblíž Chicaga, on v roce 2012 v San Francisku. Bennett však disponuje zcela výjimečnou schopností: dokáže cestovat časem i prostorem. Tak se dostane i do Annina života a navzdory svému přesvědčení se do ní zamiluje. Jejich vztah se prohlubuje a Bennett postupně odhalí Anně všechna svá tajemství. Zákony času jsou však neúprosné a hrozí, že Bennett nebude moci zůstat v minulosti, do které vlastně nepatří. Podaří se Anně a Bennettovi přelstít neúprosný osud, nebo je čas rozdělí navždycky?
Ukázka textu na Bux.cz:
Jsem o šestnáct let starší než on. A zároveň nejsem.
On je o rok starší než já. Jenomže zároveň není.
Bennett se mi zahledí do očí. „Hele, já vím, že je to divné. A i když teď víš zbytek té druhé věci, pořád víš jenom o dvou ze tří.“ Podívá se na strop a na okamžik se odmlčí.
„Anno, jde o to, že bych tady neměl být. Neměl bych být v Evanstonu. Neměl bych být v roce 1995. Neměl bych znát tebe, ani Emmu, ani Maggie. Neměl bych chodit do téhle školy, dělat tenhle úkol a vysedávat ve vaší kavárně.“ Uchopí mé ruce do svých, jako by se se mnou chtěl někam přemístit, ale neopustíme místnost – jenom se posuneme trochu blíž k sobě. „Já nikde nezůstávám. Jsem návštěvník. Pozorovatel. Vždycky odcházím. Nikde nikdy nezůstávám.“
Nevím, co si mám s touhle informací počít. Říct mu, aby odešel? Aby zůstal? Ale nemám čas zvažovat jednotlivé alternativy, protože Bennett se ke mně nakloní a položí mi ruce na tvář. Ucouvnu a opřu se zády o police s knihami a on mě náruživě políbí – jako kdyby tady chtěl být, a kdyby mě líbal dost dlouho a dost intenzivně, nic z toho, co právě řekl, by vlastně nebyla pravda. Jenomže ono je to všechno pravda a je neuvěřitelně hloupé cítit tolik k člověku, který sem nepatří – a až odejde, nebudu moct za ním přicestovat letadlem. Moje ruce opustí berberský koberec, najdou jeho záda a si ho pevně přitáhnu k sobě, až mě přimáčkne na police s knížkami. Protože teď je tady. A protože vím naprosto jistě, že nechci, aby to skončilo. Nikdy.
Bennett se po chvíli odtáhne. „Moc se omlouvám.“
„To je v pořádku,“ řeknu a lapám po dechu.
„Ne. To není v pořádku. Tohle jsem neplánoval – neměl jsem to ještě víc komplikovat.“ Vstane a vjede si prsty do vlasů. „Musím jít. Moc mě to mrzí.“
„Bennette.“ Pokusím se na něj usmát – předstírat, že to, co se právě stalo, mě ani trochu nevyděsilo – ale on se na mě nedívá. „Bennette, prosím, to je v pohodě. Nechoď pryč.“
Jenže on už je ve dveřích. Nechal mě tu samotnou se zbytkem té druhé věci a slovy, která pronesl těsně předtím, než mě políbil: „Já nikdy nezůstávám.“
Stefanie G.
