Tetování vězňů v Osvětimi se stala symbolem
holocaustu. Jedním z těch, kdo čísla na předloktí tetovali, byl slovenský Žid
Lale Sokolov, rodným jménem Ludwig Eisenberg. Jeho příběh připomíná děsivé
události v dějinách lidstva a ukazuje, že vedle sebe mohou existovat promyšlená
brutalita i nesobecká láska. Autorka s citem odkrývá sedmdesát let staré události,
aniž by milostný příběh převládal nad tím nejdůležitějším – ztrátou domova,
utrpením a touhou přežit.
Tatér z Osvětimi je unikátní knihou z prostředí
holocaustu. Zakládá se na skutečných vzpomínkách, zážitcích a osudech, které
vás ohromí a zamrazí zároveň. Jde však opravu o jedinečný příběh, nebo je svým
způsobem modifikován tak, aby skutečný hrdina mohl hrůzostrašné, ale zároveň i
krásné vzpomínky prožít znovu?
Ludwig "Lale" Eisenberg je roku 1942 deportován s ostatními židy
do koncentračního tábora v Osvětimi, který se v té době teprve
dostavuje a na nich je, aby se zapřáhli do práce pod heslem „Arbeit macht frei“. Hned zpočátku jde
vidět, jaké měl Lale štěstí – uměl několika jazyky a se svým neotřelým způsobem
vyjadřování k němu začalo již ve vlaku vzhlížet hned několik ostatních vězňů.
V samotné Osvětimi netrvalo dlouho a on se z obyčejného pracanta
dostal k tatérské jehle. Právě tito muži měli jakési výsadní právo a po
táboře se se svým kufříkem mohli pohybovat téměř všude. Díky této profesi se Lale
také seznámí s krásnou Gitou a s pomocí svého dozorčího Baretskiho se
mu podaří s ní navázat užší kontakt.
Autorka er-formou vypráví Laleův osud, vše, co si zažil, co
viděl. Mezi ostatními vězni byl vážený, spasitel, který jim pomáhal sehnat více
jídla. Jeho profese mu dopomohla ke spoustě dalších skutků a výhod, o kterých
se jiným vězňům mohlo jen zdát. Často zmiňuje svůj slib, že se z tábora
dostane za každou cenu a Gitu vezme s sebou i kdyby to mělo trvat věčnost.
Abych pravdu řekla, tématům holocaustu se z nějakého
důvodu spíše vyhýbám, proto pro mě byl Tatér z Osvětimi prvotinou a
bohužel z něj mám smíšené pocity. A to nejspíš proto, že se hlavní hrdina
rozhodl vypovědět svůj příběh ke konci života a jeho vzpomínky tak nabraly
nostalgického rázu. Dokonce mi některé skutečnosti přišly příliš snadné a růžové - jako například jeho vztah s Gitou, který byl sice světlým bodem
v celé knize, ale zároveň mi přišel až moc květnatý a do příběhu s touto
tématikou se mi s takovým rázem prostě nehodil.
V knize tak nejde ani tak o fakta, jako o pocity,
vzpomínky a zážitky. Autorka se nevyhnula ani vyprávění z pohledu Gity či
jiných postav. Díky tomu dostává děj další rozměr a není udušen Lalovými
povzdechy nad tím, kdy Gitu zase uvidí.
Přiznám se, že sama nevím, jak knihu ohodnotit. Na jednu
stranu ve mně zanechala silný dojem, ale na druhou stranu bych ocenila méně
romantických scén, které ovšem na druhou stranu chápu, jelikož ve stáří člověk
rád vzpomíná na krásné, i když v tomto případě zároveň ohavné, zážitky,
které člověku vnesou úsměv do tváře.
Pokud jste jako já, a ještě jste se do této tématiky
nepustili, myslím, že Tatér z Osvětimi je dobrým začátkem. Vtáhne vás do
děje a než se nadějete, čtete si doslov. Pokud ale příběhům z této doby holdujete,
asi budete poněkud zklamanějšími čtenáři, protože nad faktickou linkou převáží
ta romantická. Tak či tak je kniha zajímavým čtením a je nutno podotknout, že
skutečných výpovědí přeživších ubývá, a proto jsou jakékoliv záznamy vzácné a
jedinečné.
Za recenzní výtisk velmi děkuji
Stefanie G.
