Postavy, postavy a zase postavy!

Vím, že jsem slíbila, že příspěvky k mým výtvorům přijdou výhradně na stránku mého webu, ale nemůžu si pomoct, tenhle článek je totiž pro mě velmi výjimečný. Odhodlala jsem se, že vám odhalím své vybrané postavy pro Nerozhodnou! Můj herecký výběr! A vím, že někteří z vás četli Starshow a myslím, že Nerozhodná se jim bude taky líbit. Zatím jsem ve fázi rozesílání mailů - postupně, to chvíli potrvá, ale věřím, že na mě bude čekat zasloužená odměna. Takže pro ty z vás, kteří na můj web zatím nekoukali, mám tu pro vás aspoň to nejdůležitější z mého článku! Pokud byste si jej chtěli přečíst celý a dozvědět se něco o postavách, můžete ZDE! Zveřejnila jsem tam i nějaké další fotky z průběhu tvorby, tak snad se vám to bude líbit! A když mi zanecháte komentář na stránce, budu moc ráda! 

Krásný večer!

Stefanie G.

Annabelle: Maia Mitchell (případně Kaya Scodelario)
Liam: Bob Morley (ale když jsem knihu psala byl to pro mě Ian Somerhalder)
Tyler: Luke Bilyk
Kieran: Dylan O'Brian
Debbie: Chloe Grace Morez
Cho: Chloe Joy Curda
Aiden: Colton Hayes (v mladší verzi - nejlépe jako v Teen Wolf)
Corbin (bez afra): Tequan Richmond
Hanna: Abigail Breslin

Více zde: http://stefanie-g.webnode.cz/news/chcete-blize-poznat-postavy/

Malý knižní update a několik zvědavých otázek

Vím, že mnoho z vás spíš sleduje tento blog než moji autorskou stránku či stránku na Facebooku. Proto jsem se rozhodla výjimečně přidat malý článek o mých knihách i sem. Slíbila jsem si, že vše ohledně mé tvorby budu přidávat jen na oficiální stránky, ale tentokrát to musím porušit. 

Ti, kteří sledují FB stránky určitě postřehli, že jsem dokončila (konečně!) Nerozhodnou a momentálně se věnuji jejím malým úpravám, abych ji rozeslala do nakladatelství. Mám z toho obrovskou radost a musím říct, že jsem na tenhle příběh zatím nejvíc pyšná! Konkuruje mu Osudový zvrat, ale ten je zatím v průběhu psaní. Jelikož jsem Nerozhodou dokončila a mám v hlavě jakési své představy ohledně postav, ráda bych se o ně s vámi podělila, ale... A teď je čas na otázku č.1:

1. Chtěli byste, abych se s vámi podělila o svůj herecký výběr postav pro Nerozhodnou? 

Mnoho autorů to tak dělá a mně se to vždy líbilo. Proto jsem se rozhodla pro něco podobného a musím říct, že výběr, který mi vyšel, mi na postavy vážně sedí. Tím, že jste ještě knihu nečetli, chápu, že budute trošku zdrženliví a skeptičtí, ale věřte mi, že je to jen malá návnada. Chuťovka :D

To stejné jsem nabízela i u Starshow, ale zatím se mi dostalo jedné záporné odpovědi. Proto se ptám ještě jednou:

2. Chtěli byste znát můj "herecký" výběr pro Starshow? Nebo máte svoje představy o postavách? Jaké jsou? Podělte se! 

A to ještě není všechno! Mám poslední otázku! Jelikož se chystám na úpravu další ze svých knih a vydat ji znovu přes E-knihy jedou, zajímalo by mě:

3. Máte raději upírské nebo andělské příběhy? Který byste si vybrali? 

Možná tušíte, že se rozhoduju nad korekturou pro Vittoriin deník (upířinu) nebo pro Odmítnutého (andělská maličkost). Ano, i já jsem byla strhnuta do tohoto víru, takže jsem neodolala a napsala si vlastní příběhy. Nejsou tak složité a nebojuje v nich celá rodina původních či archandělů s malou nevinnou hlavní hrdinkou, ale i přesto mám tyhle dva příběhy ráda. A rozhodně se dají rozšířit. U Odmítnutého mám dokončený i druhý díl, ale tak nějak zvažuju, že bych je spojila do jednoho, no uvidíme... Kdysi se rýsoval i třetí díl, ale musím se přiznat, že bych musela kouknout do poznámek, abych si vzpomněla, jaký velký plán jsem v něm měla. Vím, že byl velký, ale nejsem si jistá závěrem :)

Budu MOC ráda, když mi na tyto otázky odpovíte! A taky budu moc vděčná za vaše názory!

Těším se na vaše odpovědi!

Krásné prázdniny!

SG

Dvě kapitoly Nerozhodné k přečtení na Goodreads!

Tak jsem se po nějaké době konečně dostala k tomu, abych upravila první dvě kapitoly Nerozhodné tak, abych s nimi byla jakž takž spokojená a nejspíš je tak na delší dobu nechám už bez úprav. Vy si je od včerejška můžete přečíst na Goodreads. :) Snad se vám budou líbit. Budu ráda za vaše názory!

Stefanie G.

Nerozhodná - Stefanie G. - Playlist

Jelikož jsem pár věcí předělávala, změnila jsem i vzhled playlistu pro Nerozhodnou (stejně už tam byla první píseň nefunkční). Tak kdo by měl zájem si ho poslechnout, má možnost v novém kabátě (a nebojte, všechny nejsou tak drsné, jako ta první! :)): 

Stefanie G.

Nerozhodná - Stefanie G. - Kapitola 1

Jak jsem slíbila, přidávám část z Nerozhodné! :) Snad se vám první kapitola bude líbit. Budu ráda, za jakékoliv názory, nápady a připomínky i pochvaly! Je to zatím jen takové rozkoukání a seznámení se s dějem a chystám se na menší úpravy, ale doufám, že se vám kapitola bude aspoň trochu líbit.
Hezké počtení! :)

1.

Cestu jsem nevnímala. Byla jsem unavená a rozlámaná po tom dlouhém sezení v autě a v letadle. Jediné, co jsem věděla, bylo, že tam, kam jsem se stěhovala, je hezky. Nemohla jsem si vzpomenout na jméno města, kde sestra bydlela. Ostatně jako vždy. Bylo to něco s pláží, ale co, to už bylo vedlejší.

Za celou dobu, co se sestra před čtrnácti lety přestěhovala do státu Delaware, jsme ji s rodiči byli navštívit všehovšudy jen dvakrát. Neměli jsme peníze a máma měla fóbii z letadel. Poprvé to bylo, když nás s Dickem, jak mu říkám (jeho pravé jméno je Richard), pozvali na kolaudaci jejich nového domu.

Bydleli u moře. A dům měl verandu a svoji vlastní zahradu. Byla to nádhera…

Kieran, můj bratr, seděl vedle mě, sluchátka v uších a hudba hrála tak nahlas, že jsem mohla přesně říct, o čem ten zpěvák zpívá. Tedy spíš co řve.

Ani jednomu z nás se tam nechtělo, ale nic jiného nám nezbývalo. Neměli jsme kam jít. Jen při pomyšlení, že bych měla být pod jednou střechou s Dickem, se mi dělalo zle. Nesnášela jsem ho. Byl odporný. Slizký. Navíc jsem měla od minulé návštěvy pocit, že je k mé sestře hrubý.

Jediná dobrá věc na něm je ta, že je zazobaný. Hodně zazobaný. Jeho dárky na Vánoce byly vždy v podobě šeků. A taky o tom svědčilo to, že pro nás s Kieranem na letiště poslal svého osobního řidiče.

Ať jsem se z okýnka koukala, jak jsem chtěla, nepoznávala jsem nic známého. Ani jeden dům, ani jednu ulici.

Náš nový domov…

Sluníčko bylo vysoko nad námi, jakoby léto ještě neskončilo, i když se už blížil konec září.

A v tom byl taky problém.

Do školy budeme nastupovat po začátku školního roku a o to větší rozruch vzbudíme. Grace, moje sestra, sice říkala, že se o to Dick už postaral, ale mně se to ani tak nelíbilo. 

Navíc je to můj poslední ročník. Maturitní. Měla jsem ho strávit s přáteli, které mám na Floridě a ne s cizími lidmi, které za těch několik měsíců ani nebudu schopná pořádně poznat.

Řidič pomalu zajížděl do jedné z těch lepších ulic a já konečně poznala dům, ve kterém ode dneška budeme bydlet. Když zastavil před domem, zatroubil.

A je to tu.

S Kieranem jsme si vyměnili otrávené pohledy a on si sundal jedno sluchátko z ucha.

„Náš nový život v blahobytu, sestřičko,“ zašklebil se.

Kieran byl o rok a půl mladší, než já. Ale za ten měsíc, co se to stalo, mi přišlo, že neskutečně dospěl. Občas mě až děsil. Už to nebyl ten šestnáctiletý chlapeček, co si hrál na největšího machra a chodil na každou párty, kterou pořádal někdo ze školy. 

Většinou se po práci, kterou jsme měli v jedné z restaurací tam u nás, zavřel v pokoji, nahlas si pustil Avenged Sevenfold a chodil spát až po půlnoci.

Věděla jsem, že je to jeho způsob, jakým se s tím vším snaží vyrovnat.

„Hurá,“ protočila jsem panenky.

Řidič mezitím oběhl auto, aby nám otevřel dveře.

Před domem už stála Grace, Dick i malý Scotty, jejich syn, a držel v ruce něco, co vypadalo něco jako stříbrná chlupatá koule.

Jak mně se nechtělo z toho auta ven…

Kieran vystoupil jako první a dal mi tak čas na hluboký nádech a výdech. Cvičení, které mi v takových situacích doporučila moje psycholožka ze staré školy.

Když jsem vylezla i já, Grace se k nám rozběhla se slzami v očích a oba nás pevně objala.

„Annabelle, Kierane,“ vzlykala.

Moc dobře jsem věděla, že Kieran tenhle projev citů nesnáší a už jen kvůli tomu jsem se snažila být silná. U Grace to ale přetrpěl dokonale.

„Jak se cítíte?“ těkala pohledem z jednoho na druhýho.

„Fajn,“ odpověděl Kieran bez zájmu.

„Jsme v pohodě, Grace,“ ujistila jsem ji, „Co ty?“

„Opravdu jste v pořádku? Máme právo truchlit, brečet, přišli jsme o rodiče…“ nechápala naše chladné pohledy, „Přede mnou nemusíte potlačovat svoje pocity.“

„Ještěže to víme, Grace,“ odpověděl Kieran ještě kyseleji.

Ta se na něj jen zamračila a podívala se na mě, „Jaká byla cesta?“ pohladila mě po tváři a setřela si slzy, co jí stékaly po tváři.

„V pohodě,“ otočila jsem se na řidiče, který vykládal naše kufry a odnášel je do domu.

„Teto Annabelle, strejdo Kierane!“ rozběhl se za námi Scotty, kterého Dick konečně pustil.

„Tady je můj nejoblíbenější synovec!“ vzala jsem ho do náruče a zatočila se s ním, „Jak ses měl? Co škola?“ pustila jsem ho na zem, aby se mohl „chlapácky“ přivítat i s Kieranem.

„Nazdar chlape,“ plácl si s ním brácha na pozdrav.

„Dobře! Táta nám koupil Borise!“ otočil se na Dicka, který držel v náručí tu chlupatou kouli.

„Tak Borise?“ pozvedla jsem obočí.

„Jo, říkal, že prý vám to pomůže přežít to tu prvních pár měsíců. Je sice z útulku, ale je čistokrevný a naočkovaný, nic mu není.“

„Je to kocour,“ pošeptala mi Grace do ucha.

„Aha,“ byla jsem ještě překvapenější.

„Je kastrovaný a už ho tu máme pár dní. Je opravdu hodný. Britská modrá, ta co sis ji vždy přála…“ usmívala se na mě Grace soucitně.

Až teď mi to bylo jasné. Dick si nás chtěl s Kieranem koupit.

„Ahoj, Annabelle,“ přitočil se k nám Dick, „Kierane,“ kývl hlavou k bratrovi.

„Nazdar Di… Richarde,“ věnovala jsem mu letmý pohled a pak se podívala na to chlupaté cosi, co měl v náručí.

Boris byl rozkošný. Koukal na mě těma velkým kulatýma očima a vyloženě toužil po pohlazení. To přání jsem mu ale nesplnila. Nechtěla jsem od Dicka přijmout žádný dar.

„Něco jsme vám s Grace pořídili, ale pochopím, když to budeš ze začátku bojkotovat,“ řekl, když viděl, jak se na kocoura koukám.

„Díky, ale myslím, že jedinej, kdo je z toho nadšenej, je Scotty,“ vložil se do toho Kieran, který měl Dicka rád asi tak, jako já.

„Chápu to,“ podal kocoura Scottymu.

„Vítejte doma,“ pousmál se tím svým slizkým úsměvem.

„Tohle pro nás nikdy doma nebude, Richarde,“ odsekla jsem a podívala se na sestru, „Díky za přechodné ubytování, Grace. Dlouho tu nebudeme, hned, jak mi to zákon umožní, se s Kieranem vrátíme zpět. Už jsme o tom spolu mluvili.“

Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít,“ usmála se na nás.

Mrzelo ji, že jsme s Dickem tak špatně vycházeli. Nikdy to pořádně nepřenesla přes srdce. Vlastně i naši ho neměli rádi, i toto byl jeden z těch několika důvodů, proč jsme sem tak často nejezdili. Nepomohlo ani to, že se nás Grace snažila několikrát přesvědčovat o tom, jak je skvělý a úžasný.

„Teto Annabelle, proč má strejda takový boty, když je ještě teplo?“ ukázal Scotty na Kieranovy boty.

Měl kanady.

To byla další věc, co se od smrti našich rodičů změnila - jeho styl oblíkání.

Už nebyl takový ten sladký hoch, co měl zmapované, co se kde nosí, ale začal chodit v obyčejných riflích, tričkách, bundách a na nohou kanady anebo klasické tenisky.

Měl štěstí, že mu to slušelo.

„Jsou pohodlný,“ sklonil se k němu Kieran.

Tak pojďte, ukážeme vám pokoje,“ vzala nás Grace okolo ramen a vedla nás do domu, „Zařizovali jsme je s Richardem, tak doufám, že se vám budou líbit.“

V domě se nic nezměnilo. Jen dřevěné schody v hale byly natřené na bílo, aby ladily k ostatnímu nábytku a k dekoracím.

Jako předtím na mě působil otevřeně, klidně a plný energie. Všude byly zelené květiny a obrazy.

Divila jsem se, že Richard povolil zvíře do domu. Na druhou stranu to nebyl divoký pes, ale jak to tak vypadalo, docela líný a rozmazlený kocour.

Můj pokoj byl nádherný, stejně prosvětlený, jako zbytek domu. Zařízený tak… dospěle. Ale musím uznat, že byl mnohem větší, než ten, co jsem ho měla u nás doma.

„Tak co, líbí?“ objala mě Grace okolo pasu.

„Líbí,“ přikývla jsem a pousmála se, „Děkuju,“ objala jsem ji a dala jí pusu.

„To nejen já, ale i Richard…“ dodala.

„Díky, Richarde,“ poděkovala jsem mu na dálku.

„Nemáš zač, Annabelle. Chtěli jsme, abyste se tu cítili co nejlépe,“ usmál se, „Kierane, teď tvůj pokoj,“ kývl hlavou ke dveřím naproti.

„Vážně se ti líbí?“ prohlížela si mě Grace.

„Ano, líbí… Moc,“ rozhlížela jsem se.

Moje kufry ležely na zemi, jak je řidič donesl do domu.

Potřebovala jsem klid.

To jak na mě Grace koukala a Scotty štěbetal vedle v pokoji s Kieranem mě znervózňovalo.

„Tak jo,“ nadechla se Grace zhluboka, „Nechám tě, aby sis vybalila. Za chvíli bude večeře, dojdeš za námi?“

„Dojdu. Pak na mě zavolej,“ pousmála jsem se.

„Zavolám,“ odcházela.

„Chceš si tu nechat Borise?“ zeptal se Scotty.

„To je dobrý, máš ho na povel,“ mrkla jsem na něj.

„Tak jo,“ zářil radostí a zmizel mi z dohledu.

Konečně jsem byla sama.

Zavřela jsem dveře a posadila se na postel.

„Bože…“ vydechla jsem.

Chtěla jsem zpátky domů.

Tohle domov nebyl.

Zhluboka jsem se nadechla, vytáhla z batohu notebook, zapnula nějakou hudbu, abych přehlušila to ticho a začala vybalovat první kufr, který byl po ruce.

Do šatníku jsem dávala jeden kus oblečení za druhým a na police nad věšáky jsem pak dávala kufry a tašky.

Už jsem měla skoro všechno vytahané, když se za dveřmi ozval podivný zvuk.

„Už je večeře?“ zavolala jsem.

Když se nikdo neozýval, tak jsem šla ke dveřím.

Sotva jsem je otevřela, tak mi do pokoje vletěl Boris.

„Tos byl ty?“ koukala jsem na něj, jak se usídlil na posteli, „Co tu děláš?“

„Promiň, Annabelle, nějak jsem ho neuhlídal,“ vyběhl Scotty schody.

„To je v pohodě,“ pousmála jsem se rozpačitě.

„Můžu tu být s tebou?“ kouknul na mě těma dětskýma očičkama.

„To víš, že můžeš,“ přikývla jsem a v duchu si vzdychla.

Sbohem soukromí.

„Tohle je nejhezčí pokoj v domě! Dokonce má i výhled na moře! Dívala ses?“ utíkal k oknu.

„Ne, nedívala,“ zaťukala jsem na Kieranovy dveře.

„Jo?“ otevřel je.

„Máš vybaleno?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Skoro, proč?“ nakrčil obočí.

Jen jsem kývla hlavou ke Scottymu.

„Jasný,“ přikývl a přesouval se rovnou ke mně do pokoje.

„Podívej, támhle kluci surfují!“ ukazoval Scotty ven.

„Já se to taky jednou chtěla naučit,“ usmála jsem se a šla za ním s Kieranem v patách.

„A umíš to?“ podíval se na mě nadšeně.

„Neumím,“ zakroutila jsem hlavou, „Ale tady Kieranovi to jde.“

„No až tak ne,“ zašklebil se.

„Fakt?“ zářil ještě víc, „Naučíš mě to někdy?“

„Nevím, jestli by z toho měl tvůj táta radost,“ zakroutila jsem hlavou.

„Až budu starší přeci,“ namítl Scotty.

„Až budeš starší, tak tě to rád naučím,“ rozcuchal ho Kieran.

Já se vrátila ke knihám vytahaným na zemi a dávala je do knihovničky.

„Kde máš pokoj ty, Scotty?“ zeptala jsem se.

„Dole v přízemí, naproti pokoji, kde mají naši ložnici,“ koukal stále z okna ven.

„Tak to jo…“ zamyslela jsem se, „Ty Scotty?“

„Ano?“ sedl si na postel za Borisem.

„Co kdybychom spolu my tři zítra zašli do města?“

„To jako vážně?“ vykulil oči překvapeně.

„A proč ne,“ sedl si Kieran vedle něj.

„Musíš se ještě zeptat mámy, nevím, jestli mě pustí, ale kdyby jo, bylo by to super!“

„Zeptáme se, ale nevidím důvod, proč by to neměla dovolit,“ usmál se Kieran.

„Annabelle, Kierane, Scotte, večeře!“ volala na nás Grace z přízemí.

„Večeře!“ rozzářil se Scotty, jako by už měl obrovský hlad.

A tak jsem vzala Borise do náruče a vydali jsme se dolů do kuchyně, kde už to krásně vonělo, a mně se sbíhaly sliny.

Posedali jsme si ke stolu a Grace nandávala na talíř.

„Kolik chceš masa?“ ptala se mě Grace.

„Ehm… Grace, já jsem vegetarián,“ cílila jsem se provinile, že jsem jí to neřekla dřív.

„To je v pohodě, to já taky,“ mrkla na mě a nandala mi sójové maso.

„Díky,“ usmála jsem se.

„Není zač,“ podávala mi talíř.

„Ty jsi vegetariánka jako mamka?“ zeptal se Scotty a hleděl mi do talíře.

„Přesně tak,“ přikývla jsem.

„Proč?“
„Není mi po něm dobře,“ snažila jsem se vymyslet jinou teorii, než tu moji, kdy jsem nezastávala vraždění nevinných zvířat.

„Ale přicházíš tak o vitamíny…“ namítl rozumně.

„Co ty víš o vitamínech,“ rozcuchala jsem ho.

„Řekl bych, že Annabelle má k tomu svému vegetariánství stejný důvod, jako tvoje maminka, Scotte,“ vložil se do toho Dick.

„Ale krávy nebo slepice se přece pěstují schválně pro maso,“ podíval se na mě Scotty zmateně.

„To je pravda a je dobře, že ho jíš,“ chtěla jsem to ukončit.

Neměla jsem ráda tohle rozebírání.

Jenže se do toho vložila Grace, „Annabelle má pravdu, je dobře, že ho jíš, aspoň zatím,“ pohladila ho po vlasech.

„Zatím?!“ vytřeštil na ni oči Dick.

„Až bude dospělý, tak se může rozhodnout,“ podívala se na něj Grace.

„Nikdy bych to nedovolil! Maso se jedlo už od pradávna! Je to normální a přirozené!“ začal se rozčilovat.

„Aby ti nezaskočilo,“ zašeptal Kieran a já se musela usmát.

„Cože?!“ otočil se se svojí zlobou na nás.

„Říkal, aby ti nezaskočilo,“ zopakovala jsem to, „Jsi nějaký moc rozrušený, tak máme strach, aby ses nám tím masem neudávil,“ usmála jsem se na něj sladce. 
Věděla jsem, že jsem drzá a že bych si tohle dovolovat neměla. obzvlášť, kdy jsme tu jen pár hodin, ale ta narážka se prostě nabízela sama.

„Co si to dovoluješ, mladá dámo?! Tohle si pod mojí střechou nezvykej!“ rudnul vzteky.

„Já se neprosila o to, abych tu mohla bydlet…“ dala jsem si do pusy další sousto.

„Annabelle!“ zírala na mě Grace.

„Promiň.“ Pokrčila jsem rameny. Byla to pravda.

„Taky můžeš jít spát pod most, jestli ti to tak víc vyhovuje!“ nepřestával Dick.

„To by se ti líbilo, viď?“ probodávala jsem ho nenávistným pohledem.

„Jsi jen rozmazlenej spratek! Ještěže se tě už rodiče zbavili!“

Jen jsem na něj zůstala zírat.

„Cos to řekl?!“ ozval se Kieran rozčíleně.

„Ty se do toho nepleť,“ varoval ho Dick.

„Budu se do toho plést, je to moje sestra, ty hulváte!“ ruku, co měl položenou na stole, zaťal v pěst.

„Kierane,“ položila jsem mu ruku na tu jeho.

Jen se na mě podíval.

Byla to pro mě rána pod pás a já nevěděla, co mu na to mám říct. I chuť k jídlu mě přešla. Jen jsem se bála, aby Kieran neudělal nějakou větší hloupost.

„Grace,“ otočila jsem se k ní, „to jídlo bylo výborné, ale pokud mě teď omluvíš, už půjdu spát,“ vzala jsem svůj talíř a odnášela ho na kuchyňskou linku.

„Já se též omlouvám, ale nějak mě přešla chuť k jídlu,“ následoval mě Kieran.

„Kam si myslíte, že jdete?!! My jsme ještě nedojedli!“ řval za námi Dick.

„Richarde, už přestaň!“ okřikla ho Grace.

Už jsem tam nemohla vydržet ani vteřinu.

Po schodech jsem se rozběhla a utíkala jsem rovnou do svého pokoje, kde jsem se zamkla. Slzy se mi nekontrolovatelně hrnuly do očí. Nemohla jsem to zastavit a cítila jsem se jako slaboch. Celou dobu jsem se tak snažila svoje emoce kontrolovat a teď přijde Dickova jedna pitomá poznámka a já se rozbulím, jako malá holka.

„An?“ zaťukal mi na dveře Kieran.

„Chci být sama…“ vzlykala jsem.

„Annabelle, otevři,“ byl neodbytný.

Zvedla jsem se z postele a šla otevřít.

Kieran stál za dveřmi a okolo noh se mu motal Boris.

„Můžu dovnitř?“ kývl hlavou do pokoje.

„Jo…“ setřela jsem si slzy z očí.

Když vešel, kocour mu byl v patách.

„Neměl jsem to říkat…“ posadil se na postel.

„Ale měl. Bylo to na pravém místě…“ posadila jsem se vedle něj a vysmrkala se, „Nesnáším to tu…“

„To já taky…“ objal mě okolo ramen.

Těch několik měsíců to tu prostě musíme zvládnout, a pak pojedeme domů…“ opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

Byla jsem tak ráda, že na to nejsem sama. Že je tu pro mě ještě Kieran.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Co je?“ štěkla jsem.

Když se nikdo neozýval, Kieran se šel podívat, co se děje.

Byl to Scotty a plakal.

„Scotty…“ tvář se mi znovu zkřivila zoufalstvím, když se ke mně rozběhl a objal mě okolo krku, „Co se děje? Proč brečíš?“

„Zase se hádají…“ fňukal mi do ramene.

„Já… je mi to líto… Byla to moje vina…“ mrzelo mě, že jsem to vyprovokovala, vyčítala jsem si to… Zapomněla jsem, že je Scotty ještě dítě.

„To není tvoje vina, hádají se skoro pořád…“

„Proč?“ přisedl si k nám Kieran a Boris se mu usídlil na klíně.

„Kvůli všemu…“ utřel si nos do rukávu.

Jen jsme si s Kieranem vyměnili zaražené pohledy.

„Můžu tu dnes spát s tebou?“ podíval se na mě.

„Cože?“ zasmála jsem se.

„Můžu?“ nepřestával na mě koukat těma svýma očičkama.

„Tak dobrá, ale jen dnes, ano?“ svolila jsem.

Scotty se přes ty slzy usmál.

„Jen si skoč pro polštář a pro deku,“ popohnala jsem ho a on se hned rozběhl do svého pokoje.

„Taky už půjdu,“ pousmál se Kieran, „Zvládneš to?“

„Kdyby něco, zaklepu ti na dveře,“ taky jsem se pousmála.

„Tak jo,“ přikývl a vstal, čímž shodil Borise na zem, „Mám si ho vzít, nebo ho tu chceš nechat?“

Musela jsem se usmát, když jsem zahlídla, jak se Boris na Kierana podíval a pak nejspíš naznal, že u mě bude víc v bezpečí a vyskočil za mnou.

„Nechám si ho tady…“

„Tak dobrou noc,“ vyrazil ke dveřím a míjel se v nich se Scottym, „Dobrou noc, chlape,“ rozcuchal mu vlasy a zmizel za dveřmi.

A tak jsme se se Scottym nachystali na spaní. Doufala jsem, že ten kocour přes noc nebude chtít na záchod a zalehla jsem se Scottym do postele.

Dlouho jsem nemohla usnout.

Scotty se pořád převaloval a kňoural ze spaní.

Až když se mi u ruky usídlil Boris a začal vrnět, jakoby cítil, že něco není v pořádku, jsem konečně usnula.

Stefanie G.

:)

Nerozhodná - úryvek 5

Kapitola 8, strana 97-99:

„Nazdar, Wille,“ pozdravil ho Ty, aniž by mu věnoval jeden pohled.

„Ahoj,“ otočila jsem se na něj nesměle.

„Využíváte chvíle, kdy rodiče nejsou doma?“ došel až k nám a svalil se na gauč vedle mě.

Ty se na něj zamračil a já si jen povzdechla a sedla si, jako slušné děvče.

„Ale to nemusíš, klidně se tul,“ zašklebil se Liam.

„Co tu chceš?“ zeptal se ho Ty.

„Potřebuju si něco vyzvednout ze svého starého pokoje,“ natáhl se pro popcorn, „Co vy tady? Je na vás venku zima?“

„Bella měla těžkej den, volala mi, jestli bych pro ni mohl dojet, tak jsme zajeli sem,“ konečně se na něj Ty podíval.

„Těžkej den?“ povytáhl obočí Liam a jeho oči se zabodly do mě.

„Vlastně to nic nebylo…“ věnovala jsem mu letmý pohled, „Už bych měla jet,“ oči se mi stočily k hodinkám.

Než dojedu domů, oslava už bude v plném proudu.

„O co šlo?“ nepřestával Liam dorážet.

„O nic,“ vstávala jsem z gauče.

„Pohádala se se švagrem,“ odpověděl mu Tyler.

„Tyi!“ otočila jsem se na něj přísně.

„Vždyť o nic nejde,“ nechápal, proč se tak zlobím.

„Annabelle?“ díval se na mě starostlivě Liam.

„O nic nešlo…“ rozmáchla jsem zuřivě rukama, „Prostě jsme se pohádali. To je snad normální, ne?“ aniž bych si to uvědomila, slzy se mi zase začaly kutálet po tvářích dolů, rychle jsem si je setřela, „Tyi, odvezeš mě prosím domů?“

„Jasně,“ vstal z gauče a objal mě okolo pasu, aby mi dal pusu, „Skočím jen pro věci, počkej tu,“ pohladil mě po tváři a odešel.

„Ublížil ti?“ zeptal se potichu Liam.

„Ne…“ dívala jsem se do ohně.

„Annabelle?“

„Co?“ otočila jsem se k Liamovi.

„O co šlo? Proč jsi…“

„O nic nešlo… Volala jsem Tylerovi…“ objala jsem se.

„O nic nešlo? A proto jsi teď tady? Proto nejsi doma?“ díval se na mě vyčítavě, „Proto jsi potřebovala někoho, u koho by ses mohla uklidnit?“

„Liame přestaň, prosím,“ setřela jsem si další slzu z tváře.

Bez dalších slov ke mně přišel a podával mi kapesník.

„Jestli máš strach, můžeš zůstat tady,“ zašeptal, když jsem si ho od něj brala.

„Nemůžu tam nechat Kierana,“ otřela jsem si slzy do kapesníku, „Navíc, Scotty má dnes narozeniny.“

„Nelíbí se mi to, Annabelle,“ zamračil se.

„Nic s tím nenaděláš, Liame…“ odpověděla jsem vážně.

„Můžeme jet?“ zavolal na mě Ty s jakýmsi přísným přízvukem v hlase.

„Jo,“ přikývla jsem a naposledy se podívala na Liama.

Tvářil se, jako by ho bolelo, že mě Ty odváží domů. Jakoby tušil, že to nedopadne dobře...

Stefanie G.

Nerozhodná - úryvek 4

Kapitola 3, strana 32-34:

„A je ještě jedna skvělá věc, kterou nám dovoluje,“ podívala se na mě nadšeně.

„Jaká?“

„Můžeme mít v uších sluchátka,“ skoro se rozplynula.

Fakt?“ potěšilo mě to.

Když tvořím, nejradši u toho poslouchám hudbu. Je to jakýsi můj rituál. A jak jsem mohla vidět, nejen můj.

„No jo,“ kývala vzrušeně hlavou a vytáhla si svůj iPod na lavici.

„Tak to je skvělý!“

„Že jo!“ zavýskla, „Jenže tady ty husy okolo to patřičně nedoceňují a většinou v hodině jen slintají,“ otočila se za sebe.

„Neříkej, že ty z něj neslintáš,“ naklonil se k ní zezadu Aiden.

„Aidene!“ Cho se nejspíš lekla, protože ho pak praštila deskami na výkresy.

„Ale, ale, slečno Yangová, už zase?“ ozval se ode dveří snad ten nejhezčí mužský hlas, jaký jsem kdy slyšela.

Hlubší, ale ne zas tak moc. Trošku drsnější. Ale rozhodně mě pohladil na duši.

A když jsem se otočila…

Najednou mi bylo jasné, proč jsou jím ty holky tak posedlé.

Byl sexy. Opravdu sexy.

Mohlo mu být něco kolem devětadvaceti, takže něco jako takový ten neskutečně hezkej třicátník. A tudíž přesně ten věk, kdy se z chlapů stávají nejhezčí tvorové. Tedy z jak kterých. Dick mezi ně rozhodně nepatří.

Měřil rozhodně přes sto osmdesát centimetrů a nebyl to žádný vychrtlý hubený pavouk. Byl docela namakaný. Široká ramena, vypracovanější ruce, které byly vidět, i když na sobě měl bílou polokošili, hezky tvarovaný hrudník a pevné bříško. Měl to, co jsem na chlapech vždy obdivovala.

A to nezmiňuju jeho dokonale střižené tmavé vlasy. Byly o něco delší, spadaly mu přes uši a po bokách do čela, taky se trošku kroutily. Měl takový ten rozcuch, o který se kluci vždy snaží, ale ono jim to nejde.

Jeho tvrdé rysy vás na první pohled očarovaly. Měl ostře řezanou spodní čelist a i lícní kosti mu dodávaly takový ten nádech drsňáka.

Obočí měl o trošičku hustší, ale to zazdily jeho, jako oceán modré oči a husté dlouhé řasy.

Nos byl trošku širší a rty… Rty měl nesouměrné, ale zato přesně padnoucí do toho téměř dokonalého obličeje. Hodní ret měl tenký a krásně tvarovaný, druhý naopak o něco širší.

První, co mě napadlo, bylo, jak by se skvěle kreslil. Neměl takové ty jednoduché rysy, které jsme procvičovali, jenže o to víc by to bylo práce a ocenění.

„On si začal,“ ukázala Cho na Aidena.

„Cho, myslím, že Aiden si začíná pokaždé, nebo ne?“ vyjel mu jeden koutek nahoru, přičemž se mu na tváři a okolo očí utvořily vrásky.

Bože byl tak… K sežrání.

Skoro jako bych slyšela všechny holky ve třídě povzdechnout. Jako by se třídou šířilo tiché „aaach“.

„Ano, to začíná,“ Cho se zamračila.

„Měli bychom tu mít jednu novou tvář,“ rozhlídl se po třídě.

„To budu já,“ ozvala jsem se nesměle a doufala jsem, že nerudnu. „Annabelle Bennettová?“ usmál se.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Slyšel jsem o vás jen samé dobré věci, Annabelle,“ přišel blíž k mojí lavici a já cítila, jak mi srdíčko buší o hrudní kost.

Hlavně ho nezklam, běželo mi hlavou.

„Opravdu?“ zachovala jsem si pevný hlas a snažila do něj dát trochu překvapení i trochu sebejistoty.

Věděla jsem, že jsem dobrá. Opravdu dobrá.

„Už to tak bude,“ zase se tak dokonale uculil, „Jsem velice zvědav na vaše práce,“ zakončil to a otočil se na zbytek mých spolužáků.

S vytřeštěnýma očima jsem se otočila na Cho.

Je sexy, co?, artikulovala na mě a usmívala se od ucha k uchu.

Zabiju tě!, artikulovala jsem zpátky.

Stefanie G.

Nerozhodná - úryvek 3

Kapitola 6, strana 62-64:

„Tak jsi tady!“ radoval se Tyler, když jsem došla za nimi k baru a objal mě.

Ano, za nimi.

Byla tam i Cho, Aiden, Corbin, Hana a samozřejmě i Debbie.

Měla jsem pocit, že už mají něco popito a když mi Aiden nabídl, ať se od něj napiju, byla jsem si jistá.

„Co si dáš?“ usmíval se na mě Tyler.

„Asi colu s rumem,“ odpověděla jsem.

„Bezva výběr!“ opustil mě a šel na bar.

Chtěla jsem si to koupit sama, ne aby mi to kupoval on.

„Je jak cvičený pejsek, Anno, co jsi s ním udělala?“ chechtal se Aiden.

„Myslím, že to raději nechceme vědět,“ zabrblala Debbie.

„Ale no tak, nežárli, stejně jste s Tylerem nikdy nebyli spolu. Teda jako…“

„Sklapni, Aidene, na ty tvoje kecy není nikdo zvědavej. Anna už vůbec ne,“ okřikla ho Cho.

„Ale, ale, kdopak se nám to tu rozohnil?“ otočil se Aiden k ní a chtěl ji políbit, ale místo toho dostal od Cho facku.

Jen se na ni zamračil a nechal ji být.

„Tak tady to je,“ vrátil se Ty a podával mi skleničku.

„Děkuju,“ vzala jsem si ji, „Ale koupila bych si to sama,“ neubránila jsem se poznámce.

„To já věřím, ale rád jsem ti udělal radost,“ zubil se.

„Sakra, tak kdy začnou hrát?!“ hulákal Aiden.

„Mají přestávku, vole,“ protočil panenky Corbin.

Kousek za ním jsem zahlídla Kierana s nějakou skupinkou lidí z jeho ročníku.

Byla jsem ráda, že i on zapadl.

Upila jsem ze svého pití a zakuckala se.

„Co to sakra je?“ rozesmála jsem se, když už se mi smáli všichni ostatní.

„To je, má drahá,“ objala mě Cho kolem ramen, „Tylerův speciální drink. Nebo tedy to, čemu on říká kola s rumem.“

„Je to vlastně rum s kolou,“ chechtal se Corbin.

„Odporně silné,“ zakroutila jsem hlavou a otočila jsem se na Tye, „Ale dobré.“

„To jsem rád,“ culil se.

Pak už se ozvaly první tóny skladby, kterou jsem znala z doby, kdy jsem tu byla poprvé.

Sunset Boulevard hráli úžasně, to se nedalo popřít.

A když se všichni rozběhli na pláž a začali tančit, musela jsem se přidat.

Blbnula jsem s Cho, upíjela při tom drink a bavila se, jako už dlouho ne.

Rum mi šel rychle do hlavy. A dokonce se pak už i dobře pil. Skleničku jsem měla vypitou během druhého songu.

To se ke mně přitočil Tyler a já tančila s ním. Ze začátku nevině a pak trochu víc odvážně. Doteky byly na najednou tak časté a přirozené.

Tančili jsme až do další přestávky a to mě pak Ty objal okolo pasu a odváděl na bar.

„Dáš si něco?“ usmíval se.

„Jen něco nealkoholickýho, jsem nějaká uřícená,“ zasmála jsem se.

Za chvíli přede mnou přistála sklenička s vodou.

„Páni, vy to teda rozjíždíte,“ žduchl do Tye Aiden.

„Bavíme se,“ odpověděl mu Ty s úsměvem na rtech.

„Jak jinak,“ chechtal se Aiden o něco víc.

„Jsi blbec,“ vrazila do něj Cho, když se tlačila k baru.

„A že se ti to o prázdninách líbilo, divoško,“ plácl ji po zadku.

To Cho rozzuřilo a vrhla se po něm, načež Aiden začal utíkat.

Bylo vtipné, dívat se, jak se ti dva honí po pláži, Cho nadává a Aiden se směje. Nakonec ji chytil on, přehodil si ji přes rameno, ona ho mlátila do zad, ale to ho vůbec nezajímalo, místo toho s ní mířil k moři.

„Hodí ji tam?“ vyděsila jsem se.

„To nevím,“ smál se Tyler.

„I když si to Cho nepřipouští, mají se rádi,“ zašeptala jsem.

„To někdy řekni jí,“ zasmála se Debbie, „Zabije tě.“

„Copak to není pravda?“ podívala jsem se na ni zmateně.

„My to tady víme už dlouho,“ pokrčila rameny a s Hannou v patách mizela.

Corbin se vedle nás bavil s nějakou vysokou blondýnkou a lichotil jí, jak jen se dalo. „Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl Ty potichu.

„To já taky,“ usmála jsem se na něj.

Ani jsem si nevšimla, že mě pořád drží okolo pasu, a když jsem si to uvědomila, zvážněla jsem.

Jeden druhému jsme se dívali do očí a pomaloučku se k sobě přibližovali. Pohladil mě po tváři a rukou mi zajel do vlasů. Srdíčko mi bušilo jako o závod a nemohla jsem se dočkat, až mě políbí. Věděla jsem, že je to tak správně. A věděla jsem, že tohle je přesně to, co se mezi námi vyvíjelo od začátku, co jsem se sem nastěhovala.

Skoro jsem už cítila jeho rty na těch svých, když se vedle nás ozval až moc známý hlas. „Promiňte, pane Perry, ale co kdybyste mi tu se slečnou Sullivanovou udělali trochu místa,“ mluvil na Corbina a já i Ty jsme se po něm okamžitě otočili.

„Williame,“ zamračil se Tyler na bratra.

Stefanie G.

Nerozhodná - úryvek 2

Kapitola 1, strana 6/7:

„Kolik chceš masa?“ ptala se mě Grace.

„Ehm… Grace, já jsem vegetarián,“ cílila jsem se provinile, že jsem jí to neřekla dřív.

„To je v pohodě, já taky,“ mrkla na mě a nandala mi na talíř sójové maso.

„Díky,“ usmála jsem se.

„Není zač,“ podávala mi talíř.

„Ty jsi vegetariánka jako mamka?“ zeptal se Scotty a hleděl mi do talíře.

„Přesně tak,“ přikývla jsem.

„Proč?“ 

„Není mi po něm dobře,“ snažila jsem se vymyslet jinou teorii, než tu moji, kdy jsem nezastávala vraždění nevinných zvířat.

„Ale přicházíš tak o vitamíny…“ namítl rozumně.

„Co ty víš o vitamínech,“ rozcuchala jsem ho.

„Řekl bych, že Annabelle má k tomu svému vegetariánství stejný důvod, jako tvoje maminka, Scotte,“ vložil se do toho Dick.

„Ale krávy nebo slepice se přece pěstují schválně pro maso,“ podíval se na mě Scotty zmateně.

„To je pravda a je dobře, že ho jíš,“ chtěla jsem to ukončit.

Neměla jsem ráda tohle rozebírání.

Jenže se do toho vložila Grace, „Annabelle má pravdu, je dobře, že ho jíš, aspoň zatím,“ pohladila ho po vlasech.

„Zatím?!“ vytřeštil na ni oči Dick.

„Až bude dospělý, tak se může rozhodnout,“ podívala se na něj Grace.

„Nikdy bych to nedovolil! Maso se jedlo už od pradávna! Je to normální a přirozené!“ začal se rozčilovat.

„Aby ti nezaskočilo,“ zašeptal Kieran a já se musela usmát.

„Cože?!“ otočil se se svojí zlobou na nás.

„Říkal, aby ti nezaskočilo,“ zopakovala jsem to, „Jsi nějaký moc rozrušený, tak máme strach, aby ses nám tím masem neudávil,“ usmála jsem se na něj sladce.

„Co si to dovoluješ, mladá dámo?! Tohle si pod mojí střechou nezvykej!“ rudnul vzteky.

„Já se neprosila o to, abych tu mohla bydlet…“ dala jsem si do pusy další sousto.

„Annabelle!“ zírala na mě Grace.

„Promiň.“

„Taky můžeš jít spát pod most, jestli ti to tak víc vyhovuje!“ nepřestával Dick.

„To by se ti líbilo, viď?“ probodávala jsem ho nenávistným pohledem.

„Jsi jen rozmazlenej spratek! Ještěže se tě už rodiče zbavili!“

Jen jsem na něj zůstala zírat.

„Cos to řekl?!“ ozval se Kieran rozčíleně.

„Ty se do toho nepleť,“ varoval ho Dick.

„Budu se do toho plést, je to moje sestra, ty hulváte!“ ruku, co měl položenou na stole, zaťal v pěst.

„Kierane,“ položila jsem mu ruku na tu jeho.

Jen se na mě podíval.

Byla to pro mě rána pod pás a já nevěděla, co mu na to mám říct. I chuť k jídlu mě přešla. Jen jsem se bála, aby Kieran neudělal nějakou větší hloupost.

„Grace,“ otočila jsem se k ní, „to jídlo bylo výborné, ale pokud mě teď omluvíš, už půjdu spát,“ vzala jsem svůj talíř a odnášela ho na kuchyňskou linku.

„Já se též omlouvám, ale nějak mě přešla chuť k jídlu,“ následoval mě Kieran.

„Kam si myslíte, že jdete?!! My jsme ještě nedojedli!“ řval za námi Dick.

„Richarde, už přestaň!“ okřikla ho Grace.

Už jsem tam nemohla vydržet ani vteřinu.

Po schodech jsem se rozběhla a utíkala jsem rovnou do svého pokoje, kde jsem se zamkla. Slzy se mi nekontrolovatelně hrnuly do očí. Nemohla jsem to zastavit a cítila jsem se jako slaboch. Celou dobu jsem se tak snažila svoje emoce kontrolovat a teď přijde Dickova jedna pitomá poznámka a já se rozbulím jako malá holka.

Stefanie G.

Budu ráda za jakékoliv vaše názory, otázky, připomínky a poznatky. :)