Nerozhodná - úryvek 5

Kapitola 8, strana 97-99:

„Nazdar, Wille,“ pozdravil ho Ty, aniž by mu věnoval jeden pohled.

„Ahoj,“ otočila jsem se na něj nesměle.

„Využíváte chvíle, kdy rodiče nejsou doma?“ došel až k nám a svalil se na gauč vedle mě.

Ty se na něj zamračil a já si jen povzdechla a sedla si, jako slušné děvče.

„Ale to nemusíš, klidně se tul,“ zašklebil se Liam.

„Co tu chceš?“ zeptal se ho Ty.

„Potřebuju si něco vyzvednout ze svého starého pokoje,“ natáhl se pro popcorn, „Co vy tady? Je na vás venku zima?“

„Bella měla těžkej den, volala mi, jestli bych pro ni mohl dojet, tak jsme zajeli sem,“ konečně se na něj Ty podíval.

„Těžkej den?“ povytáhl obočí Liam a jeho oči se zabodly do mě.

„Vlastně to nic nebylo…“ věnovala jsem mu letmý pohled, „Už bych měla jet,“ oči se mi stočily k hodinkám.

Než dojedu domů, oslava už bude v plném proudu.

„O co šlo?“ nepřestával Liam dorážet.

„O nic,“ vstávala jsem z gauče.

„Pohádala se se švagrem,“ odpověděl mu Tyler.

„Tyi!“ otočila jsem se na něj přísně.

„Vždyť o nic nejde,“ nechápal, proč se tak zlobím.

„Annabelle?“ díval se na mě starostlivě Liam.

„O nic nešlo…“ rozmáchla jsem zuřivě rukama, „Prostě jsme se pohádali. To je snad normální, ne?“ aniž bych si to uvědomila, slzy se mi zase začaly kutálet po tvářích dolů, rychle jsem si je setřela, „Tyi, odvezeš mě prosím domů?“

„Jasně,“ vstal z gauče a objal mě okolo pasu, aby mi dal pusu, „Skočím jen pro věci, počkej tu,“ pohladil mě po tváři a odešel.

„Ublížil ti?“ zeptal se potichu Liam.

„Ne…“ dívala jsem se do ohně.

„Annabelle?“

„Co?“ otočila jsem se k Liamovi.

„O co šlo? Proč jsi…“

„O nic nešlo… Volala jsem Tylerovi…“ objala jsem se.

„O nic nešlo? A proto jsi teď tady? Proto nejsi doma?“ díval se na mě vyčítavě, „Proto jsi potřebovala někoho, u koho by ses mohla uklidnit?“

„Liame přestaň, prosím,“ setřela jsem si další slzu z tváře.

Bez dalších slov ke mně přišel a podával mi kapesník.

„Jestli máš strach, můžeš zůstat tady,“ zašeptal, když jsem si ho od něj brala.

„Nemůžu tam nechat Kierana,“ otřela jsem si slzy do kapesníku, „Navíc, Scotty má dnes narozeniny.“

„Nelíbí se mi to, Annabelle,“ zamračil se.

„Nic s tím nenaděláš, Liame…“ odpověděla jsem vážně.

„Můžeme jet?“ zavolal na mě Ty s jakýmsi přísným přízvukem v hlase.

„Jo,“ přikývla jsem a naposledy se podívala na Liama.

Tvářil se, jako by ho bolelo, že mě Ty odváží domů. Jakoby tušil, že to nedopadne dobře...

Stefanie G.

Nerozhodná - úryvek 4

Kapitola 3, strana 32-34:

„A je ještě jedna skvělá věc, kterou nám dovoluje,“ podívala se na mě nadšeně.

„Jaká?“

„Můžeme mít v uších sluchátka,“ skoro se rozplynula.

Fakt?“ potěšilo mě to.

Když tvořím, nejradši u toho poslouchám hudbu. Je to jakýsi můj rituál. A jak jsem mohla vidět, nejen můj.

„No jo,“ kývala vzrušeně hlavou a vytáhla si svůj iPod na lavici.

„Tak to je skvělý!“

„Že jo!“ zavýskla, „Jenže tady ty husy okolo to patřičně nedoceňují a většinou v hodině jen slintají,“ otočila se za sebe.

„Neříkej, že ty z něj neslintáš,“ naklonil se k ní zezadu Aiden.

„Aidene!“ Cho se nejspíš lekla, protože ho pak praštila deskami na výkresy.

„Ale, ale, slečno Yangová, už zase?“ ozval se ode dveří snad ten nejhezčí mužský hlas, jaký jsem kdy slyšela.

Hlubší, ale ne zas tak moc. Trošku drsnější. Ale rozhodně mě pohladil na duši.

A když jsem se otočila…

Najednou mi bylo jasné, proč jsou jím ty holky tak posedlé.

Byl sexy. Opravdu sexy.

Mohlo mu být něco kolem devětadvaceti, takže něco jako takový ten neskutečně hezkej třicátník. A tudíž přesně ten věk, kdy se z chlapů stávají nejhezčí tvorové. Tedy z jak kterých. Dick mezi ně rozhodně nepatří.

Měřil rozhodně přes sto osmdesát centimetrů a nebyl to žádný vychrtlý hubený pavouk. Byl docela namakaný. Široká ramena, vypracovanější ruce, které byly vidět, i když na sobě měl bílou polokošili, hezky tvarovaný hrudník a pevné bříško. Měl to, co jsem na chlapech vždy obdivovala.

A to nezmiňuju jeho dokonale střižené tmavé vlasy. Byly o něco delší, spadaly mu přes uši a po bokách do čela, taky se trošku kroutily. Měl takový ten rozcuch, o který se kluci vždy snaží, ale ono jim to nejde.

Jeho tvrdé rysy vás na první pohled očarovaly. Měl ostře řezanou spodní čelist a i lícní kosti mu dodávaly takový ten nádech drsňáka.

Obočí měl o trošičku hustší, ale to zazdily jeho, jako oceán modré oči a husté dlouhé řasy.

Nos byl trošku širší a rty… Rty měl nesouměrné, ale zato přesně padnoucí do toho téměř dokonalého obličeje. Hodní ret měl tenký a krásně tvarovaný, druhý naopak o něco širší.

První, co mě napadlo, bylo, jak by se skvěle kreslil. Neměl takové ty jednoduché rysy, které jsme procvičovali, jenže o to víc by to bylo práce a ocenění.

„On si začal,“ ukázala Cho na Aidena.

„Cho, myslím, že Aiden si začíná pokaždé, nebo ne?“ vyjel mu jeden koutek nahoru, přičemž se mu na tváři a okolo očí utvořily vrásky.

Bože byl tak… K sežrání.

Skoro jako bych slyšela všechny holky ve třídě povzdechnout. Jako by se třídou šířilo tiché „aaach“.

„Ano, to začíná,“ Cho se zamračila.

„Měli bychom tu mít jednu novou tvář,“ rozhlídl se po třídě.

„To budu já,“ ozvala jsem se nesměle a doufala jsem, že nerudnu. „Annabelle Bennettová?“ usmál se.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Slyšel jsem o vás jen samé dobré věci, Annabelle,“ přišel blíž k mojí lavici a já cítila, jak mi srdíčko buší o hrudní kost.

Hlavně ho nezklam, běželo mi hlavou.

„Opravdu?“ zachovala jsem si pevný hlas a snažila do něj dát trochu překvapení i trochu sebejistoty.

Věděla jsem, že jsem dobrá. Opravdu dobrá.

„Už to tak bude,“ zase se tak dokonale uculil, „Jsem velice zvědav na vaše práce,“ zakončil to a otočil se na zbytek mých spolužáků.

S vytřeštěnýma očima jsem se otočila na Cho.

Je sexy, co?, artikulovala na mě a usmívala se od ucha k uchu.

Zabiju tě!, artikulovala jsem zpátky.

Stefanie G.

Vittoriin Deník: 1675 - 2012 - úryvek 3

Kapitola 8, strana 63/64:

 „Kde je Nicky?!“ 

„V jednom opuštěném domě. Dostaneme se v pohodě dovnitř. Horší je, že se jich kolem domu pohybuje asi pět,“ sedl si Cristiano na lavičku. 

„Půjdu s vámi!“ 

„Ne! Vittorie, musíš tu zůstat. V sázce by byl i tvůj život a…“ 

„To je jedno!“ 

„Není! Tommy by to taky nechtěl.“

„Musím si taky pro něco domů, doženu vás!“ sebrala se Caterine a odcházela pryč.

Konečně jsme mohli jít do domu. 

Udělala jsem si kávu. Cristiano nechtěl. Byla jsem netrpělivá. Když se ozval zvonek u dveří, rozběhla jsem se tam v naději, že… Cokoliv…

„Lásko, jsi v pořádku?“ vrhl se na mě mezi dveřmi Tommy. 

„Jsem v pohodě… Ale Nicky…“ 

„Oni ji najdou, neboj…“ objal mě okolo ramen. 

Dlouho se nic nedělo, dokud zvonek u dveří nezazvonil znovu. To byl Damien. 

„Cristiano, jdeš?“ Zavolal na něj ode dveří. 

„Jo, už jdu,“ vyšel ven a otočil se na mě, „Vit, žádný podrazárny, my to zvládneme, jasné?“

Jen jsem přikývla. 

Samozřejmě, že jsem to nemohla nechat jen tak! 

Stála jsem ve dveřích dokud neodjeli. 

Tommy mě zavalil hromadou otázek ohledně toho, co se stalo. Jako by se ta jeho odpolední scéna nestala. Ve chvíli, kdy šel na záchod jsem se sbalila a šla k autu. Nemohla jsem to napětí vydržet! Přece jen v tom Nicky byla kvůli mně! 

Když jsem odjížděla, všimla jsem si, jak Tommy stojí na verandě a volá na mě. Ignorovala jsem to. Jela jsem před restauraci, kde jsem nechala auto. 

Začalo šíleně pršet. Během chviličky jsem byla promočená. Běžela jsem do nejbližšího lesa. Následovala jsem vlnu Damienových myšlenek. Šla jsem po hlavní cestě. Nevěděla jsem kudy dál. Hromy hrozivě duněly a blesky rozsvěcely celou oblohu. 

Viděla jsem, jak se ke mně přibližuje nějaká osoba. Nejprve rychle a pak zpomalovala. Byl to muž, to jsem poznala podle chůze. 

„Vittorie! Co tady ksakru děláš?!“ zavolal na mě, když byl jen kousek ode mě.

„Damiene!“ couvala jsem. 

„Co tady děláš, Vittorie?! Neříkali jsme ti, že máš zůstat doma?!“ dohnal mě. 

Jeho oči měly najednou tolik emocí. Nebyla jsem schopná se vyznat ani v jedné. 

„Musela jsem…“ 

„Ne! Nemusela! Jsem tu já s Cristianem! To stačí! Ještě se k nám připojí Caterine! Tys měla zůstat doma!“ zlobil se. 

Zablesklo se. 

V tom chvilkovém světle jsem si všimla, jak moc mu to sluší. Byl promočený až na kost, ale to tajemno a mystika v něm přetrvávala. 

Přišel ke mně ještě blíž. 

„Damiene, prostě jsem nevydržela jen tak sedět doma a čekat! Co kdyby se něco stalo vám?! Děláte to kvůli mně! Navíc mám o Nicky strach! Neví, co jsem zač…“ 

„Tak to po dnešku zjistí, to tě ujišťuji.“ 

„Z toho mám strach! Bojím se, že jí ublíží! Že se mě pak bude bát… Co když ji přemění nebo…“ 

„Vittorie,“ vzal můj obličej do dlaní, „Nic takového se nestane. Dostaneme ji odtamtud, věř mi,“ hladil mě palci po tváři. 

„Věřím… Nevím proč, ale věřím a doufám, že nedělám špatně…“ zašeptala jsem, koukaje do těch jeho přenádherných pomněnkových očí.

Jen se pousmál.

„DEJ OD NÍ TY SVÝ ZATRACENÝ RUCE PRYČ!!!“ zaslechla jsem Tommyho řev kus od nás. 

„Měl bych jít za Cristianem. Vit, běž se schovat do auta. Cokoliv se stane se k tobě dostane co nejdříve. Nemá cenu, abys tu stála. Nechci, aby se ti něco stalo,“ pohladil mě naposledy po tváři a odcházel do lesa. 

„HAJZLE! SNAD SE MĚ NEBOJÍŠ?! MĚL BYS! JEŠTĚ NEVÍŠ, ČEHO JSEM SCHOPEN!“ hulákal za ním Tommy. 

Stefanie G.

Nerozhodná - úryvek 3

Kapitola 6, strana 62-64:

„Tak jsi tady!“ radoval se Tyler, když jsem došla za nimi k baru a objal mě.

Ano, za nimi.

Byla tam i Cho, Aiden, Corbin, Hana a samozřejmě i Debbie.

Měla jsem pocit, že už mají něco popito a když mi Aiden nabídl, ať se od něj napiju, byla jsem si jistá.

„Co si dáš?“ usmíval se na mě Tyler.

„Asi colu s rumem,“ odpověděla jsem.

„Bezva výběr!“ opustil mě a šel na bar.

Chtěla jsem si to koupit sama, ne aby mi to kupoval on.

„Je jak cvičený pejsek, Anno, co jsi s ním udělala?“ chechtal se Aiden.

„Myslím, že to raději nechceme vědět,“ zabrblala Debbie.

„Ale no tak, nežárli, stejně jste s Tylerem nikdy nebyli spolu. Teda jako…“

„Sklapni, Aidene, na ty tvoje kecy není nikdo zvědavej. Anna už vůbec ne,“ okřikla ho Cho.

„Ale, ale, kdopak se nám to tu rozohnil?“ otočil se Aiden k ní a chtěl ji políbit, ale místo toho dostal od Cho facku.

Jen se na ni zamračil a nechal ji být.

„Tak tady to je,“ vrátil se Ty a podával mi skleničku.

„Děkuju,“ vzala jsem si ji, „Ale koupila bych si to sama,“ neubránila jsem se poznámce.

„To já věřím, ale rád jsem ti udělal radost,“ zubil se.

„Sakra, tak kdy začnou hrát?!“ hulákal Aiden.

„Mají přestávku, vole,“ protočil panenky Corbin.

Kousek za ním jsem zahlídla Kierana s nějakou skupinkou lidí z jeho ročníku.

Byla jsem ráda, že i on zapadl.

Upila jsem ze svého pití a zakuckala se.

„Co to sakra je?“ rozesmála jsem se, když už se mi smáli všichni ostatní.

„To je, má drahá,“ objala mě Cho kolem ramen, „Tylerův speciální drink. Nebo tedy to, čemu on říká kola s rumem.“

„Je to vlastně rum s kolou,“ chechtal se Corbin.

„Odporně silné,“ zakroutila jsem hlavou a otočila jsem se na Tye, „Ale dobré.“

„To jsem rád,“ culil se.

Pak už se ozvaly první tóny skladby, kterou jsem znala z doby, kdy jsem tu byla poprvé.

Sunset Boulevard hráli úžasně, to se nedalo popřít.

A když se všichni rozběhli na pláž a začali tančit, musela jsem se přidat.

Blbnula jsem s Cho, upíjela při tom drink a bavila se, jako už dlouho ne.

Rum mi šel rychle do hlavy. A dokonce se pak už i dobře pil. Skleničku jsem měla vypitou během druhého songu.

To se ke mně přitočil Tyler a já tančila s ním. Ze začátku nevině a pak trochu víc odvážně. Doteky byly na najednou tak časté a přirozené.

Tančili jsme až do další přestávky a to mě pak Ty objal okolo pasu a odváděl na bar.

„Dáš si něco?“ usmíval se.

„Jen něco nealkoholickýho, jsem nějaká uřícená,“ zasmála jsem se.

Za chvíli přede mnou přistála sklenička s vodou.

„Páni, vy to teda rozjíždíte,“ žduchl do Tye Aiden.

„Bavíme se,“ odpověděl mu Ty s úsměvem na rtech.

„Jak jinak,“ chechtal se Aiden o něco víc.

„Jsi blbec,“ vrazila do něj Cho, když se tlačila k baru.

„A že se ti to o prázdninách líbilo, divoško,“ plácl ji po zadku.

To Cho rozzuřilo a vrhla se po něm, načež Aiden začal utíkat.

Bylo vtipné, dívat se, jak se ti dva honí po pláži, Cho nadává a Aiden se směje. Nakonec ji chytil on, přehodil si ji přes rameno, ona ho mlátila do zad, ale to ho vůbec nezajímalo, místo toho s ní mířil k moři.

„Hodí ji tam?“ vyděsila jsem se.

„To nevím,“ smál se Tyler.

„I když si to Cho nepřipouští, mají se rádi,“ zašeptala jsem.

„To někdy řekni jí,“ zasmála se Debbie, „Zabije tě.“

„Copak to není pravda?“ podívala jsem se na ni zmateně.

„My to tady víme už dlouho,“ pokrčila rameny a s Hannou v patách mizela.

Corbin se vedle nás bavil s nějakou vysokou blondýnkou a lichotil jí, jak jen se dalo. „Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl Ty potichu.

„To já taky,“ usmála jsem se na něj.

Ani jsem si nevšimla, že mě pořád drží okolo pasu, a když jsem si to uvědomila, zvážněla jsem.

Jeden druhému jsme se dívali do očí a pomaloučku se k sobě přibližovali. Pohladil mě po tváři a rukou mi zajel do vlasů. Srdíčko mi bušilo jako o závod a nemohla jsem se dočkat, až mě políbí. Věděla jsem, že je to tak správně. A věděla jsem, že tohle je přesně to, co se mezi námi vyvíjelo od začátku, co jsem se sem nastěhovala.

Skoro jsem už cítila jeho rty na těch svých, když se vedle nás ozval až moc známý hlas. „Promiňte, pane Perry, ale co kdybyste mi tu se slečnou Sullivanovou udělali trochu místa,“ mluvil na Corbina a já i Ty jsme se po něm okamžitě otočili.

„Williame,“ zamračil se Tyler na bratra.

Stefanie G.

Telefon - úryvek 3

Seth, Kapitola 2: Anděl strážný, strana 12 - 14:

Nervózně jsem poklepával nohama. Seděl jsem s ostatníma v zákulisí. Za chvíli měla přijít řada na mě. Nemohl jsem si vzpomenout ani na jedno slovo z mé první písně. Tabula rasa… Vymeteno.

Slyšel jsem, jak Rose přestala zpívat. Ozval se ohromný potlesk. Za chvíli hodnocení poroty. Pak s ní mluvil Leslie. Neslyšel jsem, o čem mluví, neslyšel jsem ani hodnocení poroty. Jen to, jak uvedl moje jméno. 

Vstal jsem, ale stále si nemohl vzpomenout na jedno jediné slovo z toho pitomého songu. 

Slyšel jsem ječet fanoušky, skandovat moje jméno. 

A pak se ozvaly první tóny skladby a já začal zpívat. Najednou mi slova přicházely do úst samy a po chvilce jsem si to začal i užívat. Nervozita ze mě spadla a já v hlavě slyšel hlas té neznámé dívky, co mi volala, mého strážného anděla: „Dnes na to máš… A i příště… Jen mi věř.“ Věřil jsem jí. 

Vážně jsem jí věřil. Dokončil jsem píseň a postavil se před porotu. Věděl jsem, že jim se to nelíbilo, ale bylo mi to fuk. Lidem se to líbilo! 

„No… Sethe… Je mi jasné, že popík není zrovna tvůj šálek kávy,“ začal Derek. Nejpřísnější porotce. 

Nesnášel mě. Měl mě za konkurenta. On jako rocker, který už se na moc ve své kariéře nezmůže, mě neměl rád z důvodu, že mám šanci přejít na jeho místo. 

„To není,“ přikývl jsem. 

„A taky to podle toho vypadalo. Doufám, že se Jessie nedíval, protože by se za tenhle výkon musel dost stydět. Navíc máš úplně jinou barvu hlasu, nechápu, jak tě mohlo napadnout zpívat písničku zrovna od něj… Dneska tě nepotěším. Promiň,“ skončil svou řeč.

Jen jsem přikývl. Počítal jsem s tím. A nerozhodilo mě to.

„Já musím souhlasit s Derekem, Sethe,“ zatvářil se zklamaně Roger, „Dneska to vážně nebylo ono…“ 

„Děkuju,“ odpověděl jsem ze slušnosti. 

„Já musím dodat, že mě to navíc docela nudilo. Normálně mě docela i bavíš, ale mám takový dojem, že sis tu písničku ani tak neužil… Prostě sis to odzpíval…“ Pokrčila rameny Sarah. 

Tuhle ženskou sem bytostně nesnášel. Pořád se naparovala a bylo na ní až moc vidět, komu fandí a komu ne. Nebála se to dávat najevo. Bylo mi jedno, že mě nemá ráda. Ale vadilo mi její přetvařování a faleš. 

„Díky…“ 

„No a Sethe…“ Usmála se na mě Zoe. Jediná dobrá duše z poroty, „Já jsem si to užila. A myslím, že to byl dost dobrej výkon na rockera, protože já sama vím, jak je pro lidi, jako jsme my, zazpívat pop. Není to jednoduchý, ale ty si to zvládl perfektně! A nemyslím si, že by se za tebe, za tenhle výkon Jessie styděl! Jen tak dál!“ Mrkla na mě. 

„Děkuju moc,“ zasmál jsem se. Hned poté za mnou doběhla Alexis a objala mě okolo ramen.

„Porota tě moc nepochválila, Sethe. Co si o tom myslíš ty?“ Zeptala se.

„Vlastně mi to je jedno, já jsem byl spokojený a myslím, že jsem to zvládl ještě lépe, než jsem si myslel,“ odpověděl jsem stále s úsměvem na rtech. 

„Takže tě to na příští song nerozhodí?“ 

„Ani náhodou, mám strážného anděla, který mě před soutěží nakopl, takže dnes z ničeho nemám strach,“ rozesmál jsem se.

„Strážného anděla?“ podivila se Alexis, „Myslela jsem, že jsi volný Sethe, co před námi skrýváš?“ „Jen strážného anděla, nikoho jiného,“ její otázka mě rozesmála ještě víc.

Jistě, že jsem byl volný. A teď jsem ani o žádný vztah nestál. Chtěl jsem dělat hudbu! 

Alexis pak jen vyhlásila jméno dalšího a já se odebral do zákulisí.

„Bylo to perfektní!“ Přiběhla za mnou okamžitě Eve a objala mě. 

„Dík,“ vysmekl jsem se jí a šel si sednout na pohovku. 

„Tak anděl strážný?“ Sedla si vedle mě. 

„Jo,“ povzdechl jsem si a snažil se vybavit si ten její hlas v telefonu. Uklidňoval mě.

„Kdopak?“ Žduchla do mě.

„Anděl strážný…“ Usmál jsem se. 

„Nějaká holka?“ Pozvedla obočí. 

„Jen tušení,“ mrkl jsem na ni. 

„A-ha,“ zmlkla a já mohl v klidu přemýšlet. 

Druhý song se porotě líbil o něco víc. Ale kritika nechyběla. A Leslie byl dotěrnější, než Alexis.

„Teď u tebe taky stál anděl strážný?“ Zašklebil se. 

„Jistě.“ 

„Porota tě docela pochválila, to tě musel pořádně nakopnout… Nechceš nám říct jak vypadá?“ 

„Vlastně ani ne…“ Zakroutil jsem hlavou. 

„Proč? Je to tajné?“ 

„Kdybych ho prozradil, už by za mnou nestál, víš?“ Řekl jsem potichu a rozesmál jsem se.

„Aha. Tajemství, no jen aby tě brzy neodvezli do blázince…“ Zasmál se Leslie, „Tak to byl Seth Murray se soutěžním číslem dvanáct, jestli chcete, aby postoupil…“ 

Už jsem ho neposlouchal. Byl jsem myšlenkami úplně jinde. Přemýšlel jsem, jak se jí odvděčím. 

Než se dostanu k mobilu, tak to ještě chvíli bude trvat. Doufal jsem, že nepůjde tak brzo spát. 

Šílený večer. Oddechl jsem si, až když jsem za sebou zabouchl dveře od hotelového pokoje. 

První, co jsem udělal bylo, že jsem zalezl pod sprchu. Potřeboval jsem ten stres spláchnout. 

Hned jak jsem vylezl a zalehl do postele, jsem koukl na mobil. 

Sedmdesát dva zpráv. Deset zmeškaných hovorů. 

Bože, jak mě tohle rozčilovalo. Bylo mi jedno, když mi psali přes net, ale na mobil? To je ztráta soukromí! A nejlepší jsou ti, co se s vámi léta nebaví a pak vám píšou, jak jste suproví kámoši, že vám fandí a jestli bych jim neposlal podpis, popřípadě je nedostal do přímého přenosu a tak dále… 

Všechny nezodpovězený hovory byly neznámý čísla. Jen Jediné jsem si uložil - to, které jsem zvedl. Anděl strážný… Přesně tak. 

Dlouho jsem přemýšlel, co jí mám napsat. A pak mě to napadlo. 

Díky, můj anděle strážný…

Stačilo to a přesně to vyjadřovalo to, co jsem cítil. 

Pak už jsem jen v těch dvaasedmdesáti esemeskách hledal zprávy od příbuzných a ostatní mazal. Beztak v nich pokaždé bylo to stejné…

Usínal jsem s vědomím, že jsem to zvládl a zítra to dopadne dobře.

Stefanie G.

Telefon - úryvek 2

Blair, Kapitola 1: Tady B., strana 7:

Miriam odešla ve čtyři. Máma ji u nás zdržela necelou hodinu. Ale to, co mi řekla, mě dohnalo k tomu bláznovství, kterého jsem pak litovala. 

Ani jsem nevěděla, jak jsem vytočila jeho číslo, ale bylo pozdě na zavěšení. 

„Haló?“ Ozvalo se na druhém konci. Jeho překrásný hlubší, sametový, příjemný, přátelský a nervózní hlas mě zaskočil natolik, že jsem chvíli mlčela. „Haló?“ Ozvalo se znovu.

„Ahoj, tady B. Neznáš mě a já v podstatě neznám tebe. Jen jsem ti chtěla říct, že vím, že si nervózní a pochybuješ o výběru písní na tenhle večer. Ale můžu tě ujistit, že vím, že na to máš. Jednoduše vím, že se dostaneš až do finále, jen v to musíš věřit i ty…“ Vypadlo ze mě nervózně. 

„Kdo volá?“ Jeho hlas byl zaskočený a nedůvěřivý, „Jestli je to zase nějaký otravný novinář, nebo nějaká bláznivá fanynka…“ 

„Ne, ne, ne…“ Skočila jsem mu do řeči, „Ani jedno. Prostě tě chci dostat do finále. Protože vím, že na to máš! Rose umí jen gospelový písničky. William hraje na tančení a Eve má nepříjemný vysoký hlas. Dnes na to máš… A i příště… Jen mi věř,“ položila jsem to. 

Ruce se mi třásly a srdíčko mi bušilo jako o život. Nemohla jsem dýchat. 

Já s ním mluvila! Já s ním vážně mluvila! A on to nepoložil!

Stefanie G.

Nerozhodná - úryvek 2

Kapitola 1, strana 6/7:

„Kolik chceš masa?“ ptala se mě Grace.

„Ehm… Grace, já jsem vegetarián,“ cílila jsem se provinile, že jsem jí to neřekla dřív.

„To je v pohodě, já taky,“ mrkla na mě a nandala mi na talíř sójové maso.

„Díky,“ usmála jsem se.

„Není zač,“ podávala mi talíř.

„Ty jsi vegetariánka jako mamka?“ zeptal se Scotty a hleděl mi do talíře.

„Přesně tak,“ přikývla jsem.

„Proč?“ 

„Není mi po něm dobře,“ snažila jsem se vymyslet jinou teorii, než tu moji, kdy jsem nezastávala vraždění nevinných zvířat.

„Ale přicházíš tak o vitamíny…“ namítl rozumně.

„Co ty víš o vitamínech,“ rozcuchala jsem ho.

„Řekl bych, že Annabelle má k tomu svému vegetariánství stejný důvod, jako tvoje maminka, Scotte,“ vložil se do toho Dick.

„Ale krávy nebo slepice se přece pěstují schválně pro maso,“ podíval se na mě Scotty zmateně.

„To je pravda a je dobře, že ho jíš,“ chtěla jsem to ukončit.

Neměla jsem ráda tohle rozebírání.

Jenže se do toho vložila Grace, „Annabelle má pravdu, je dobře, že ho jíš, aspoň zatím,“ pohladila ho po vlasech.

„Zatím?!“ vytřeštil na ni oči Dick.

„Až bude dospělý, tak se může rozhodnout,“ podívala se na něj Grace.

„Nikdy bych to nedovolil! Maso se jedlo už od pradávna! Je to normální a přirozené!“ začal se rozčilovat.

„Aby ti nezaskočilo,“ zašeptal Kieran a já se musela usmát.

„Cože?!“ otočil se se svojí zlobou na nás.

„Říkal, aby ti nezaskočilo,“ zopakovala jsem to, „Jsi nějaký moc rozrušený, tak máme strach, aby ses nám tím masem neudávil,“ usmála jsem se na něj sladce.

„Co si to dovoluješ, mladá dámo?! Tohle si pod mojí střechou nezvykej!“ rudnul vzteky.

„Já se neprosila o to, abych tu mohla bydlet…“ dala jsem si do pusy další sousto.

„Annabelle!“ zírala na mě Grace.

„Promiň.“

„Taky můžeš jít spát pod most, jestli ti to tak víc vyhovuje!“ nepřestával Dick.

„To by se ti líbilo, viď?“ probodávala jsem ho nenávistným pohledem.

„Jsi jen rozmazlenej spratek! Ještěže se tě už rodiče zbavili!“

Jen jsem na něj zůstala zírat.

„Cos to řekl?!“ ozval se Kieran rozčíleně.

„Ty se do toho nepleť,“ varoval ho Dick.

„Budu se do toho plést, je to moje sestra, ty hulváte!“ ruku, co měl položenou na stole, zaťal v pěst.

„Kierane,“ položila jsem mu ruku na tu jeho.

Jen se na mě podíval.

Byla to pro mě rána pod pás a já nevěděla, co mu na to mám říct. I chuť k jídlu mě přešla. Jen jsem se bála, aby Kieran neudělal nějakou větší hloupost.

„Grace,“ otočila jsem se k ní, „to jídlo bylo výborné, ale pokud mě teď omluvíš, už půjdu spát,“ vzala jsem svůj talíř a odnášela ho na kuchyňskou linku.

„Já se též omlouvám, ale nějak mě přešla chuť k jídlu,“ následoval mě Kieran.

„Kam si myslíte, že jdete?!! My jsme ještě nedojedli!“ řval za námi Dick.

„Richarde, už přestaň!“ okřikla ho Grace.

Už jsem tam nemohla vydržet ani vteřinu.

Po schodech jsem se rozběhla a utíkala jsem rovnou do svého pokoje, kde jsem se zamkla. Slzy se mi nekontrolovatelně hrnuly do očí. Nemohla jsem to zastavit a cítila jsem se jako slaboch. Celou dobu jsem se tak snažila svoje emoce kontrolovat a teď přijde Dickova jedna pitomá poznámka a já se rozbulím jako malá holka.

Stefanie G.

Budu ráda za jakékoliv vaše názory, otázky, připomínky a poznatky. :)

Vittoriin Deník: 1675 - 2012 - úryvek 2

Kapitola 8, strana 55/56:

“Ještě jsme spolu neskončili, Vittorie.“ Pamatuješ si, kdy jsem ti to řekl poprvé? Je to už dávno. Ty si na to možná nevzpomínáš, ale já až moc dobře. Tvůj přítel mě kvůli tobě připravil o to nejcennější, co jsem měl. A věř mi, že za to ti udělám peklo na zemi. Trvalo mi dlouho než jsem tě našel. Teď už mi neutečeš… P.S.: Jak se má ta tvoje příbuzná?

Nevěděla jsem, jestli se ve mně hromadí vztek nebo se za chvíli sesypu jako domeček z karet. 

Četla jsem si ten vzkaz pořád dokola. 

Ze začátku mi nedocházelo o čem to ten dotyčný mluví, ale pak mi bleskla hlavou ta noc, kdy zemřel Charles. 

Tohle měla být pomsta?! Nemohla jsem za to, že je jeho přítelkyně mrtvá! Oni mě napadli a Charles mě jen bránil! 

Při vzpomínce na Charlese se mi oči zalily slzami. 

„Víš, co tím kdo mínil?“ četl mi Damien vzkaz přes rameno. 

„Jeď domů,“ ignorovala jsem jeho otázku.

„Co prosím?“ koukal na mě nechápavě. 

„Jeď domů! Už jsem se rozloučila!“ koukla jsem se na něj s hněvem v očích. 

„Vittorie, co se děje? Víš, kdo ti to poslal? Jestli ano, měla bys mi to říct, abychom z toho mohli vycházet…“ 

„Vypadni už!“ strkala jsem klíč do zámku.

„Takhle tě samotnou doma nenechám!“ postavil se přede dveře. 

„Nedělej, že se staráš! Nikdy se nestaráš! Jdi už!“ odstrčila jsem ho. 

Chtělo se mi plakat. Charles byl někdo, kdo se nedal jen tak někým v mým životě nahradit. A tahle vzpomínka na něj bolela. 

„Pusť mě dovnitř a můžeš mi všechno…“ 

„Damiene já o to nestojím! Prostě se seber a vypadni, ano?“ dveře mi nešly odemknout. 

Ztrácela jsem nervy. 

Damien mi vzal klíč z ruky a odemkl za mě. 

Jen jsem koukala na ty dveře, jak se pomalu otevíraly. Podával mi klíče zpět. 

„Ať je to cokoliv, nenechám tě dnes samotnou, rozumíš? I kdybych se měl potloukat celou noc okolo domu,“ díval se mi do očí. 

Uhnula jsem jeho pohledu. 

Vlezla jsem do domu, pověsila klíč na zámek. 

Damien se opřel o rám dveří, ruce založené na hrudi. 

Otočila jsem se k němu. 

„Tak pojď dovnitř,“ vyzvala jsem ho. 

„Děkuji,“ vešel a zabouchl dveře.

Stefanie G.

Vittoriin Deník: 1675 - 2012 - úryvek 1

Kapitola 2, strana 14/15:

„Ššš, to jsem já,“ otočil mě k sobě.

„Co tu ksakru chceš?!!“ vyjela jsem a žduchla do něj.

„Stella mě pozvala dovnitř, když jsem řekl, že jsem tvůj starý známý.“

„Je v pořádku?“ vytřeštila jsem na něj oči.

„V naprostém, nemusíš se bát,“ odmlčel se, „Vyprávěl jsem jí o našem dětství. Nejspíš si s ní moc nemluvíš, viď?“

„Do toho ti nic není!“ odešla jsem k oknu, „Co tu chcete? A teď vážně!“

„Přijeli jsme sem náhodou, ale tvůj pach… Bylo to tak silné… Nemohl jsem tomu uvěřit… Táhlo mě to do školy a nakonec jsme skončili na hloupé akci,“ zakroutil nechápavě hlavou.

„Jak dlouho toho… Damiena znáte?“ spalovala jsem ho pohledem. Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit, nebo ne.

„Už nějaké to století,“ zasmál se, „Někdy je s ním těžké pořízení, je hodně tvrdohlavý, mnohem starší než my… Vittorie, neměla by sis s ním zahrávat…“

„Lovil na mém území! Ani já tu nelovím, abych se neprozradila! Navíc po sobě neuklízí stopy! Je to dostatečný důvod, abych ho zničila?!“ odsekla jsem.

„Má síly, o kterých se nám může jen zdát!“

„To mi je jedno!“ zlobila jsem se.

„Vittorie, dej mu ještě šanci. Přiznávám, tohle nebyla nejvhodnější šance na seznámení a on rozhodně nečekal, že ho při tom někdo uvidí a už vůbec ne někdo, jako ty,“ odmlčel se, „Představ si, že by ses někam nastěhovala ty, hladová, všude plno lidí…“

Neposlouchala jsem ho. Připomnělo mi to můj příchod sem. První večer to dopadlo přesně tak, jak to Cristiano popisoval, jenže mě nikdo nezastavil. Nebyl tu nikdo, kdo by mě varoval.

„Jak dlouho tu zůstanete?“ přerušila jsem ho.

„Vrátili jsme se k tobě,“ usmál se.

„Blbost!“ vyštěkla jsem podrážděně, „Jak dlouho?!“

„Tak dlouho, dokud to lidem nebude připadat zvláštní,“ odpověděl vážně, „právě jsme si našli nový domov.“

„Špatná odpověď,“ v mžiku jsem byla u něj, chytla jsem ho pod krkem.

Nebyl dost silný, aby mi odporoval. Zvířecí krev nedává tolik síly, jako krev lidská.

„Vit, znám tě, nic mi neuděláš,“ řekl znuděně.

„Jsi si až moc jistý! Změnila jsem se,“ zatnula jsem prsty do jeho krku ještě víc.

„Chceš nám snad dát termín? Protože teď už odjet nemůžeme. Seznámil jsem se s lidmi odtud, řekli, že v pondělí se sestrou nastoupíme do školy.“

„Je mi jedno, co jsi jim řekl! Nezajímá mě to! Ptám se, jak dlouho tu budete?!“ teď už se moje vnitřní zloba promítla i navenek.

„Ale jdi, mě nevyděsíš…“

„Cristiano!!!“ mrštila jsem s ním na postel, abych neudělala moc hluku.

„Proč nejsi ani trochu ráda, že nás vidíš? Že jsme se potkali?“ masíroval si krk.

„Protože jste sem přivedli někoho, kdo se živí jako já!“

„To není pravda! Nebylas ráda už ve chvíli, kdy jsi mě viděla.“

„Jestli si myslíš, že se vrátí doba, kdy jsme byli spolu, tak se mýlíš!“ varovala jsem ho předem.

„Kvůli čemu? Kvůli tomu lidskýmu klukovi, co ti dává krev?“ uchechtl se.

„Ano, vůli němu! Mám ho ráda! Opravdu ráda.“

„A proč ho nepřeměníš? Mohli by jste být navždy spolu,“ díval se mi přímo do očí.

„Nikdy bych to neudělala.“

„Ne? A co kdybych to udělal za tebe?“ vyjelo mu obočí nahoru.

„Opovaž se! I když jsi můj přítel,stále jsi slabší a víš, že bych to nenechala jen tak!“ přivřela jsem oči vzteky.

„Už půjdu, uvidíme se v pondělí ve škole,“ mrkl na mě a oknem zmizel do tmy.

Nemohla jsem tomu uvěřit! Nikdy by mě nenapadlo, že mě někdy najdou!

Stefanie G.

Telefon - úryvek 1

Blair, Kapitola 6: Zamilovaná, strana 41:

„Kde jsi? A kde se to v tobě vzalo? Sethe! Co blázníš! Nic jsi neodflákl! Michaela jsi mi zpíval včera, bylo to dokonalý! A to nemluvím o té Madonně! Tak co se děje?“ 

Kontrolovala jsem, aby kolem mě nikdo nestál. 

„Na záchodech. S nutkavým pocitem na zvracení. Nevím, kde se to zase vzalo, ale je to zpět. Mrzí mě, že jsi první, komu volám. Vždy to byla máma nebo teta, ale… Nějak se to…“ 

„To je v pohodě…“ Uklidňovala jsem ho, „Zhluboka dýchej, ano? A poslouchej mě u toho. Vzpomínáš, co jsem ti říkala poprvé, když jsem ti volala?“ 

„Říkala jsi toho hodně,“ zaslechla jsem v jeho hlase úsměv, „Myslíš něco konkrétního?“

„Říkala jsem, že vím, že na to máš. A vím, že se dostaneš do finále, jen tomu musíš věřit i ty. Říkala jsem, že Rose umí jen gospelový písničky. A to Madonna ani Michael nemají. A Eve má ječák…“ 

„Jo, vzpomínám…“ Zašeptal. 

„Tak proč se toho nedržíš?“ 

„Protože je moje podvědomí naprosto nemožný.“ 

„Jsi blázínek, víš to?“ Posadila jsem se na lavičku, která byla vedle mě.

„A ty jsi dokonalá…“ 

„Ne, nejsem…“ Zakroutila jsem hlavou. 

„Jsi… Připadám si teď jako slaboch. Neměl jsem ti v tom stavu volat, jenže mě v tu chvíli nikdo jiný nenapadl.“ 

„Jsem ráda, že jsem tě napadla jako první já…“ Pousmála jsem se, „Sethe, uvědom si, že ty jsi jedinečný, máš hromadu fanoušků a ti tě podrží. A navíc je nesmyslný, že bys něco odflákl! Možná jen, když jsi volal se mnou…“ Došlo mi to. 

„Ne, ne, ne, na to ani nemysli! To není kvůli tomu, že bych s tebou volal. Jde o to, že Michaela jsem hrál všeho všudy tak třikrát. Protože mi přišlo, že to znám.“ 

„Neměl bys mi volat… Příště…“ To, co jsem řekla, bolelo, ale myslela jsem to vážně. 

„B., nech toho. Nemůžu tě neslyšet. Jednou jsi v mém životě a taky tam zůstaneš, jasný?“ 

Jako by ho pochyby o sobě přešly. Začal se bát, že ho opustím. 

„Ale to by ti jen prospělo.“

„Neprospělo! A přestaň nad tím uvažovat! Stejně bych ti pořád volal, dokud bys to nezvedla.“ 

„A co kdybych ti to ani tak nezvedala?“ 

„B., prosím…“ Slyšela jsem, jak do něčeho praštil. 

„Soustřeď se jen na tu hudbu, ano? Ne na mě…“ 

„Nebudu se soustředit jen na hudbu!“ Byl naštvaný. 

„Co když si to přeji?“ Zadržovala jsem slzy. 

„Nezajímá mě to!“ 

„Dnes to odzpíváš skvěle. Věřím ti! Jako bys zpíval pro mě, ano?“ Snažila jsem se, aby mi hlas zněl normálně. I když se mi chtělo plakat. 

„Ne, aby tě napadlo položit mi to, B.!“ Varoval mě. 

„Budu se dívat…“ Ujistila jsem ho.

„Ne! B.! Nedělej to! Nedělej mi to!“ Slyšela jsem, jak křičí. 

Položila jsem to a hned na to se rozplakala. Vyčítala jsem si, že jsem mu kdy volala. Neměla jsem to dělat. A navíc jsem nechtěla, aby to došlo tak daleko. Už bylo pozdě. Byla jsem zamilovaná. Zamilovaná do člověka, který byl nedosažitelný. Neskutečně milý a úplně jiný, než jsem čekala. Neměla jsem mu to tenkrát brát. Mělo to pro mě skončit tím prvním telefonátem. Zkazila jsem ho. Teď pro něj byl důležitější telefon a můj hlas, než hudba.

Stefanie G.

Nerozhodná - úryvek 1

Kapitola 7, strana 82:

„Pojď dál,“ vyzvala jsem ho, „Skočím si ještě nahoru pro kabát.“

„Ta chlupatá koule támhle, to je co?“ zaostřil do kuchyně a zastavil mě tak, než jsem stihla utíkat do pokoje.

„Tohle?“ ukázala jsem na Borise, který seděl mezi jídelnou a kuchyní a pozoroval Liama, jako by byl hlídací pes.

„Jo, přesně tohle,“ znejistěl.

„To je Boris,“ zasmála jsem se, „Je to ten nejhodnější kocour.“

„Takže když si teď půjdeš pro věci, tak mě tady nezmasakruje? Není to nějaký převlečený ninja kocour?“ vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Ne, to rozhodně není,“ nepřestávala jsem se smát.

„Dobře, věřím ti,“ usmíval se Liam a já utíkala nahoru pro kabát, kabelku a boty.

Dolů už jsem scházela naprosto připravená, zbývalo mi jen zapnout kabát.

Liam byl v obýváku a prohlížel si něco v knihovně, Boris se mu otíral o nohy, a když mě zaslechl scházet ze schodů, tak se na mě podíval se zvláštním úculem ve tváři.

„Co je?“ zamračila jsem se.

Bála jsem se, že mám někde něco rozmazané, nebo že je kabát špinavý, prostě cokoliv.

„Nevěřím tomu, že jsi moje studentka…“ zašeptal a nabídl mi rámě.

Stefanie G.